Moje tchyně mi ničí manželství a manžel mi nevěří: Příběh jedné Jany z Brna

„Jano, ty jsi zase spálila ten štrúdl! To by se naší rodině nikdy nestalo,“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostřejší než nůž na krájení jablek. Stála jsem tam, s rukama od mouky, a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Tchyně, paní Marie, mě sledovala s výrazem, který říkal: ‚Nejsi dost dobrá.‘ Petr, můj manžel, seděl v obýváku a ani nezvedl hlavu od televize. „Mami, nech ji být,“ zamumlal sotva slyšitelně, ale bylo jasné, že se mě nezastane.

Od svatby uplynulo sotva půl roku a já měla pocit, že jsem cizincem ve vlastním domě. Přestěhovali jsme se k Petrovi domů, protože jeho otec zemřel a Marie nechtěla zůstat sama. „To zvládneme, Jani,“ přesvědčoval mě Petr. „Maminka je jen trochu smutná, časem si na tebe zvykne.“ Jenže čas plynul a místo zvyku přišla ledová válka.

Každé ráno jsem vstávala dřív než všichni ostatní, abych připravila snídani. Marie vždycky našla něco, co bylo špatně. „Tohle máslo je moc tvrdé, tohle kafe je slabé.“ Když jsem se snažila navrhnout, že bychom mohli žít sami, Petr jen mávl rukou: „Vždyť je to jen dočasné. Maminka tě má ráda, jen to neumí ukázat.“

Jednoho večera jsem zaslechla Marii, jak telefonuje své sestře: „Ta Jana? Ta nikdy nebude jako naše Eva. Petr si mohl najít lepší.“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Když jsem to Petrovi řekla, jen pokrčil rameny: „To jsou ženské řeči. Nevšímej si toho.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, protože jsem se styděla přiznat, že nejsem šťastná. Moje máma mi radila: „Janičko, musíš být silná. Tchyně jsou takové.“ Ale já už neměla sílu bojovat.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Marie začala vyprávět o tom, jak byla ona dokonalou manželkou. „Nikdy jsem neodmlouvala svému muži. Všechno bylo vždy v pořádku.“ Podívala se na mě s úšklebkem. „Dneska už mladé ženy nevědí, co je to rodina.“ Petr mlčel a já měla chuť křičet.

„Proč mě pořád srovnáváte?“ vyhrkla jsem nakonec. „Snažím se!“ Marie se na mě podívala s ledovým klidem: „Protože když někdo přijde do cizí rodiny, měl by se přizpůsobit.“ Petr vstal od stolu: „Už toho nechte obě!“ Odešel do ložnice a nechal mě tam samotnou.

Začala jsem mít pocit, že jsem neviditelná. V práci jsem dělala chyby, nemohla jsem spát. Jednou v noci jsem slyšela Marii mluvit s Petrem: „Ta tvoje Jana tě jen využívá. Podívej se na ni! Ani děti ti nedá.“ Slzy mi tekly po tváři a já si přála být kdekoliv jinde.

Když jsem Petrovi řekla, že už to dál nevydržím a chci odejít, podíval se na mě jako na blázna: „A co maminka? Nemůžeš ji tu nechat samotnou!“ „A co já?“ zeptala jsem se zoufale. „Já pro tebe nic neznamenám?“ Mlčel.

Jednoho dne jsem sbalila kufr a odešla k mámě. Marie mi ani nepodala ruku na rozloučenou. Petr mi volal až večer: „Jani, vrať se domů. Maminka je teď smutná.“ „A co já?“ ptala jsem se znovu. „Já už nemám sílu být ta špatná.“

Teď sedím u okna v dětském pokoji svého dětství a přemýšlím: Je možné zachránit manželství, když vás vlastní muž nevidí? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?