Moje tchyně mi roky ničila život. Teď poznává, jaké to je.

„Tohle jídlo je zase přesolené, Kláro. Ty snad neumíš ani pořádně vařit?“ ozvalo se z rohu kuchyně, kde paní Novotná seděla s rukama složenýma na prsou a pohledem, který by dokázal zmrazit i vařící vodu. Bylo to už po několikáté tenhle týden. Petr seděl u stolu, mlčel a nervózně si pohrával s vidličkou. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit z ruky a utéct. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem se zhluboka nadechla a snažila se nevšímat si toho bodavého tónu.

Tak to chodilo už dvanáct let. Od svatby, kdy mi paní Novotná šeptala do ucha, že „jejího syna nikdy žádná nebude mít dost dobrého“, až po každou rodinnou oslavu, kde mě před ostatními shazovala. „Kláro, ty jsi zase přibrala? To bys měla něco dělat, vždyť Petr si tě vzal štíhlou!“ nebo „Takhle se to u nás doma nikdy nedělalo.“ Každý její komentář byl jako malý jedovatý šíp.

Petr byl vždycky klidný, rozumný muž. Pracuje jako účetní v malé firmě v Plzni, já učím na základní škole. Máme dvě děti – Aničku a Tomáška. Snažili jsme se žít normální život, ale paní Novotná byla jako stín, který se neustále vznášel nad naším domem. Po smrti tchána začala být ještě horší. Volala Petrovi každý den, často i několikrát, a když nezvedal telefon, volala mně. Když jsme jí řekli, že chceme být o víkendu sami, urazila se a rozeslala rodině SMS, že ji zanedbáváme.

Jednou jsem slyšela, jak říká Aničce: „Maminka je někdy moc přísná, viď? U nás doma jsme to měli jinak.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale neudělala jsem nic. Jen jsem si večer v koupelně potichu poplakala.

Petr mě vždycky uklidňoval: „To je prostě máma. Je sama a neumí být šťastná.“ Ale já už nemohla dál. Každý den jsem se budila s úzkostí, co zase přijde. Začala jsem mít migrény, byla jsem podrážděná na děti i na Petra.

Zlom přišel letos na jaře. Paní Novotná upadla a zlomila si nohu. Petr navrhl, že ji vezmeme na pár týdnů k nám domů, než se uzdraví. Věděla jsem, že nemám sílu to zvládnout, ale nechtěla jsem být ta zlá snacha.

První dny byly peklo. Paní Novotná ležela v obýváku a komandovala mě i děti: „Tomášku, nedupej! Aničko, tohle se nedělá! Kláro, proč jsi mi ještě nepřinesla čaj?“ Petr byl v práci dlouho do večera a já měla pocit, že se zblázním.

Jednoho večera jsem slyšela, jak Anička šeptá Tomáškovi: „Já nechci, aby tu babička bydlela. Maminka je pořád smutná.“ To mě zasáhlo jako blesk. Uvědomila jsem si, že už nejde jen o mě – trpí i moje děti.

Ten večer jsem si sedla k Petrovi: „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Tvoje máma mě ničí a ničí i naši rodinu. Musíš si vybrat – buď najdeme jiné řešení pro ni, nebo odejdu já.“

Petr byl v šoku. Nikdy mě neviděl tak rozhodnou. „Kláro… já… promiň. Já jsem to neviděl.“

Druhý den jsme společně sedli k paní Novotné a řekli jí, že pro ni najdeme rehabilitační pobyt v lázních. Rozzuřila se: „Tak vy mě chcete odklidit? Po tom všem, co jsem pro vás udělala?“ Ale tentokrát jsem vydržela její pohled i slova.

Když odjela do lázní, najednou byl doma klid. Děti byly šťastnější, Petr se mnou trávil víc času a já poprvé po letech spala celou noc bez probuzení.

Po třech týdnech nám paní Novotná volala: „Kláro… já… asi jsem ti hodně ublížila. Tady v lázních mi nikdo nevaří podle mých představ a nikdo mě neposlouchá na slovo. Možná jsem byla moc tvrdá.“

Nevěděla jsem, co říct. Bylo mi jí líto – ale zároveň jsem cítila úlevu a sílu.

Dnes už vím, že někdy je potřeba postavit se za sebe i za svou rodinu. I když to znamená jít proti těm nejbližším.

Někdy přemýšlím: Proč jsme v Česku tak často ochotní trpět kvůli rodině? Kde je ta hranice mezi pomocí a obětí? Co byste udělali vy na mém místě?