Moje tchyně, moje prokletí: Kdy se pomoc mění v jed?

„Tohle dítě je pořád hladové. Lucie, děláš to špatně. Kdybych byla na tvém místě, už dávno bych mu dala kaši!“ Tchyně stála u kuchyňské linky, ruce v bok, a její hlas se nesl celým bytem. Bylo to sotva týden po mém návratu z porodnice a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

„Mami, nech ji být,“ ozval se slabě můj manžel Petr, ale jeho hlas byl sotva slyšitelný. Věděla jsem, že mě má rád, ale vždycky ustoupil své matce. A ona to věděla taky.

Od té chvíle se všechno změnilo. Každý den začínal kritikou – jak kojím, jak uklízím, jak se oblékám. „Lucie, ty neumíš ani pořádně vyžehlit košili! Chudák Petr, co si to vzal za ženu?“ slyšela jsem téměř denně. Moje sebevědomí mizelo s každým jejím slovem.

Petr byl čím dál víc v práci. „Musím zůstat déle, máme uzávěrku,“ říkal mi do telefonu. Ale já věděla, že utíká. Utíká před napětím doma, před hádkami, před vlastní matkou. Zůstávala jsem sama s malým Matýskem a s tchyní, která mi dýchala na záda.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a tiše plakala. Tchyně vešla a bez jediného slova mi podala utěrku. „Nejsi první ani poslední, kdo to nezvládá,“ řekla ledově. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč mi nikdo nepomůže? Proč mě Petr nebrání?

Začala jsem být podrážděná i na Matýska. Každý jeho pláč mě rozčiloval, protože jsem věděla, že za dveřmi stojí tchyně a čeká na další důkaz mé neschopnosti. Jednou jsem ji slyšela telefonovat s její sestrou: „Lucie je úplně mimo. Nevím, co si Petr myslel.“

Jednoho dne jsem sbalila Matýska do kočárku a odešla do parku. Seděla jsem na lavičce a dívala se na ostatní maminky. Smály se, povídaly si. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě. Zavolala jsem své mámě: „Mami, já už nemůžu.“

Moje máma přijela hned druhý den. Přinesla bábovku a objala mě tak pevně, až jsem se rozbrečela. „Musíš si s Petrem promluvit,“ řekla mi tiše. Ale jak? Když jsme byli sami, Petr jen mlčel nebo mě odbyl: „To přejde.“

Jednou večer jsem našla odvahu. „Petře, tvoje máma mě ničí. Já už takhle nemůžu žít.“ Podíval se na mě unavenýma očima: „Ale ona to myslí dobře…“

„Dobře? Myslíš, že je normální, když mi říká, že jsem špatná matka? Že tě nezasloužím?“

Petr jen pokrčil rameny a odešel do ložnice. Zůstala jsem sedět sama v kuchyni a poprvé mě napadlo: Co když bych odešla?

Dny plynuly a situace se nelepšila. Tchyně byla všude – v kuchyni, v obýváku, dokonce i v koupelně mi radila, jak mám koupat dítě. Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Petrem a jeho matkou:

„Mami, nech Lucii být! Už toho mám dost!“

„Já jen chci pro tebe to nejlepší! Ona tě stahuje ke dnu!“

„To není pravda! Ty jsi ta, kdo nám ničí rodinu!“

Bylo to poprvé, co jsem slyšela Petra zvýšit hlas na svou matku. Ale místo úlevy přišel strach – co když odejde on? Co když zůstanu sama?

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé jsem mohla říct nahlas všechno, co mě tížilo. „Musíte si nastavit hranice,“ řekla mi klidně paní doktorka Novotná.

Jednoho rána jsem našla odvahu a postavila se tchyni čelem: „Paní Nováková, děkuji za vaši pomoc, ale odteď chci dělat věci po svém.“

Podívala se na mě s opovržením: „Tak dobře. Ale až to zkazíš, nechoď za mnou.“

Petr začal být doma častěji. Viděl změnu – byla jsem klidnější, Matýsek spokojenější. Tchyně se stáhla do svého pokoje a já poprvé po dlouhé době cítila klid.

Ale rána zůstala. Naše manželství bylo poznamenané nedůvěrou a bolestí. Petr se snažil vše napravit, ale já už nevěřila jako dřív.

Dnes sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na spícího Matýska. Přemýšlím: Má smysl bojovat za vztah, který tolik bolel? Nebo je lepší začít znovu?

Co byste udělali vy? Dá se odpustit a jít dál? Nebo je lepší odejít a zachránit si vlastní duši?