Moje tchyně, můj stín: Příběh o boji za vlastní domov

„Jano! Už zase jsi nechala hrnek na stole! Kolikrát ti mám říkat, že se to uklízí hned?“ Její hlas mě vytrhl z myšlenek jako ostrý nůž. Stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, pohled přísný. Bylo půl sedmé ráno a já jsem ještě ani nestihla dopít kávu. Můj manžel Petr už dávno odešel do práce a v bytě jsme zůstaly jen my dvě – já a jeho matka, paní Věra.

Když jsem před rokem souhlasila, že se k nám tchyně nastěhuje, protože jí zemřel manžel a byla sama, netušila jsem, jak moc se můj život změní. „Janičko, bude to jen na chvíli,“ ujišťoval mě Petr. „Maminka je teď smutná, potřebuje nás.“ Jenže chvíle se protáhla na měsíce a teď už je to rok. Rok, kdy se z našeho bytu stal její byt.

Každé ráno začíná stejně. Věra vstává v šest, vaří si silnou kávu a hned poté začne obcházet byt. Kontroluje, jestli jsou záclony správně pověšené, jestli není na lince drobek, jestli jsou boty srovnané podle velikosti. „Takhle to u nás doma nikdy nebylo,“ říká často a já cítím, jak mi v hrudi narůstá vztek i bezmoc.

Jednou jsem se pokusila ozvat: „Věro, mohla bych si kuchyň zařídit trochu podle sebe? Přeci jen tu vařím nejčastěji já.“ Podívala se na mě takovým pohledem, že jsem okamžitě litovala. „Tohle je byt mého syna. Já jsem tu celý život vedla domácnost a vím nejlíp, jak to má být.“

Petr se snaží být nestranný. „Jani, maminka to nemyslí zle. Je prostě zvyklá na svůj pořádek.“ Jenže já už nevím, kde je hranice mezi pořádkem a diktaturou. Každý večer usínám s pocitem cizinky ve vlastním domově.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. Těšila jsem se na chvíli klidu – koupit si něco dobrého ke svačině, pustit si hudbu a na chvíli vypnout. Jenže když jsem otevřela lednici, moje oblíbené jogurty byly pryč. „Věro, neviděla jste moje jogurty?“ zeptala jsem se opatrně.

„Vyhodila jsem je. Byly už skoro prošlé a stejně to není zdravé. Udělala jsem ti radši tvaroh s pažitkou,“ odpověděla suše a položila přede mě misku. V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o jogurty nebo hrnky na stole. Jde o to, že mi někdo bere možnost rozhodovat o svém životě.

Začala jsem být podrážděná i na Petra. „Proč mi nikdy nepomůžeš? Proč jí nikdy nic neřekneš?“ vyčetla jsem mu jednou večer v ložnici.

„Jano, vždyť je to moje máma… Nechci ji ranit. Vždyť ona nemá nikoho jiného.“

„A co já? Já už taky nemám nikoho jiného než tebe! A připadám si tu jako host!“ rozplakala jsem se.

Petr mě objal, ale cítila jsem, že je mezi námi zeď. Zeď z nevyřčených slov a strachu říct pravdu nahlas.

Začala jsem hledat úniky – chodila jsem na dlouhé procházky po Stromovce, zůstávala déle v práci nebo navštěvovala kamarádku Simonu. Jednou mi Simona řekla: „Jani, musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“

Ale jak nastavit hranice někomu, kdo tě každý den přesvědčuje, že jsi špatná hospodyně i manželka? Kdo ti připomíná, že jsi jen ta druhá žena v životě svého muže?

Jednoho večera jsem už nevydržela a vybuchla: „Věro! Já už takhle nemůžu dál! Potřebuju mít aspoň kousek bytu jen pro sebe! Potřebuju cítit, že tu taky patřím!“

Tchyně se na mě podívala překvapeně a pak uraženě: „Tak jestli ti tu vadím, klidně odejdu! Ale až poznáš, jaké to je být sama, vzpomeneš si na mě!“ Odešla do svého pokoje a zabouchla dveře.

Celou noc jsem nespala. Petr byl rozpolcený mezi námi dvěma. Ráno jsme seděli u stolu mlčky – tři cizinci v jednom bytě.

Od té doby je atmosféra napjatá jako struna. Věra se mnou skoro nemluví a Petr je stále víc uzavřený do sebe. Já mám pocit, že se dusím.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli má smysl dál bojovat za domov, který mi nepatří. Nebo jestli mám odejít a začít znovu někde jinde – bez Věry i bez Petra.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli rodině? Kde končí soucit a začíná sebeobětování? Co byste udělali vy na mém místě?