Můj bývalý manžel přišel na synovy narozeniny s novou ženou. To, co udělala, syna veřejně ponížilo… Ale netušila, co ji čeká na konci oslavy.

„Proč jsi tak nešikovný, Tomáši? Vždyť i malý Honzík by to zvládl lépe!“ ozvalo se z rohu obýváku, kde stála Lucie, nová žena mého bývalého manžela. Všichni ztichli. Můj syn Tomáš, který právě rozbaloval svůj narozeninový dárek, zrudl až po uši. V ruce držel roztržený obal stavebnice a jeho oči se leskly slzami. Bylo mu teprve deset let a měl to být jeho den.

Stála jsem u kuchyňské linky a v ruce svírala nůž na dort. Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. Všichni hosté – babička Jana, děda Pavel, moje sestra Klára s dětmi – se dívali střídavě na mě, na Tomáše a na Lucii. Můj bývalý manžel Petr stál vedle Lucie a tvářil se, jako by se ho to netýkalo. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Tomáši, pojď ke mně.“

Tomáš ke mně došel a pevně mě objal. Cítila jsem, jak se třese. „Mami, proč je na mě tak zlá?“ zašeptal mi do ucha. Polkla jsem slzy a pohladila ho po vlasech. „To není tvoje vina, broučku.“

Lucie mezitím pokračovala: „No tak, Petře, řekni něco! Takhle rozmazlené dítě jsem dlouho neviděla.“ Petr jen pokrčil rameny a upil si piva. V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco neudělám já, nikdo jiný to za mě neudělá.

„Lucie,“ oslovila jsem ji klidným hlasem, i když uvnitř mě všechno vřelo, „myslím, že dneska je Tomášův den. Nechci, aby se tady někdo cítil špatně.“

Lucie se ušklíbla: „Já jen říkám pravdu. Děti dneska nic nevydrží.“

Babička Jana si odkašlala: „Myslím, že bychom měli Tomášovi popřát a dát mu dort.“ Snažila se zachránit situaci, ale napětí by se dalo krájet.

Rozkrojila jsem dort a podávala kousky dětem. Tomáš seděl stranou a mlčky si hrál s autíčkem. Klára ke mně přišla a šeptla: „Tohle už přehání. Chceš, abych jí něco řekla?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je to moje bitva.“

Po chvíli Lucie začala komentovat i ostatní děti: „Anička je moc hlučná, Matěj by měl méně jíst sladké…“ Děti byly zmatené a dospělí rozpačití. Petr stále mlčel.

Když přišel čas na dárky od hostů, Lucie si neodpustila další poznámku: „No teda, takové dárky? To za nás byly lepší hračky.“ Tomáš už to nevydržel a rozplakal se. Všichni ztichli.

V tu chvíli jsem položila talíř s dortem na stůl a postavila se před všechny: „Dost! Dneska je Tomášův den a já nedovolím, aby ho někdo kazil. Lucie, jestli neumíš být milá nebo aspoň slušná, můžeš odejít.“

Lucie zrudla vzteky: „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat! Petr?“

Petr poprvé za celý večer zvedl hlavu: „Možná bys měla jít domů, Lucie.“

V tu chvíli bylo ticho tak husté, že by ho člověk mohl krájet nožem. Lucie popadla kabelku a uraženě odešla. Petr za ní nešel.

Děti začaly zase dovádět a smát se. Tomáš ke mně přišel a objal mě: „Děkuju, mami.“

Večer jsme seděli s Tomášem na gauči a povídali si o tom, co se stalo. „Mami, proč jsou někteří dospělí tak zlí?“ zeptal se tiše.

„Někdy lidé ubližují druhým, protože sami nejsou šťastní,“ odpověděla jsem mu a políbila ho do vlasů.

Petr přišel později za mnou do kuchyně. „Promiň,“ řekl tiše. „Měl jsem zasáhnout dřív.“

Podívala jsem se na něj: „Tomáš potřebuje tátu, který ho ochrání. Ne někoho, kdo jen přihlíží.“

Petr sklopil oči: „Budu se snažit být lepší.“

Když všichni odešli a já uklízela talíře od dortu, přemýšlela jsem o tom, jak snadno může někdo zničit radostný den jedním nevhodným slovem. Ale také o tom, jak důležité je postavit se za své dítě – i když to znamená jít proti celé rodině.

Teď sedím u stolu a dívám se na spícího Tomáše. Přemýšlím: Kolik dětí musí zažít podobné ponížení? A kolik rodičů má odvahu postavit se za své děti – i když je to těžké? Co byste udělali vy na mém místě?