Můj manžel mi poslal fakturu za společný život

„Tohle nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela email s předmětem „Vyrovnání nákladů“. V příloze byla tabulka, kde Petr pečlivě sepsal všechny výdaje za posledních pět let – nájem, elektřina, jídlo, dokonce i benzín do auta, kterým jsem vozila děti do školy. Na konci byla částka: 384 200 korun. A pod tím strohá věta: „Prosím o úhradu do konce měsíce.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Na stole ležely dětské pastelky, v troubě se pekl štrúdl a z obýváku se ozýval smích našich dětí – Tomáše a Klárky. Jak mám před nimi předstírat, že je všechno v pořádku? Jak mám vůbec dál žít s člověkem, který mi po patnácti letech manželství pošle fakturu za společný život?

Petr přišel domů až večer. Seděla jsem u stolu a čekala na něj. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše. Ani se na mě nepodíval. „Jestli jde o ten email, tak to myslím vážně. Už mě nebaví být za blbce, co všechno platí.“

„Ale vždyť jsme rodina! Vždyť jsme se na všem domlouvali! Já jsem byla doma s dětmi, ty jsi vydělával… To byl přece náš plán!“

Petr si odfrkl. „To byl tvůj plán. Já chtěl, abys šla dřív do práce. Ale tys chtěla být dokonalá matka.“

Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Vždycky jsme si říkali, že rodina je to nejdůležitější. Že peníze nejsou všechno. Ale teď mi Petr vyčíslil každý rohlík, každou korunu za školní výlet.

Ten večer jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vzpomínala jsem na naše začátky – jak jsme spolu bydleli v malém bytě na Žižkově, jak jsme šetřili na první dovolenou u Mácháče, jak jsme se radovali z každé maličkosti. Kdy se z Petra stal člověk, který mi pošle fakturu?

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Moje kamarádka Lenka mě vzala stranou: „Jani, co se děje? Vypadáš hrozně.“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Lenka jen nevěřícně kroutila hlavou: „To snad není možný! A co budeš dělat?“

Nevěděla jsem. Měla jsem pocit, že se mi rozpadá celý svět. Doma jsem se snažila před dětmi nic nedat znát, ale Tomáš už je dost velký na to, aby něco vycítil.

Jednou večer přišel za mnou do kuchyně: „Mami, proč jste s tátou pořád naštvaní?“

Objala jsem ho a rozbrečela se. „To nic, broučku… Jen máme s tátou nějaké starosti.“

Petr byl čím dál odtažitější. Přestal se mnou mluvit o čemkoli jiném než o penězích. Začal mi nechávat na lednici lístečky s částkami: „Nákup – 850 Kč“, „Oprava auta – 2 300 Kč“. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr začal znovu: „Tak co ta faktura? Máš už něco připraveného?“

„Petře, já ti to nemůžu zaplatit! Nemám ty peníze! A i kdybych měla… Nechápu, jak můžeš něco takového chtít po vlastní ženě!“

„Já už toho mám dost,“ řekl tvrdě. „Jestli nechceš platit, tak si najdi jiný byt. Já tě tady živit nebudu.“

V tu chvíli mi došlo, že už není cesty zpět. Začala jsem hledat podnájem a obvolávat známé. Bylo to ponižující a bolestivé – po tolika letech společného života najednou řešit, kam půjdu s dětmi.

Moji rodiče byli v šoku. Máma brečela: „Tohle přece nemůže myslet vážně! Vždyť jste byli taková hezká rodina…“ Táta byl naštvaný: „Já bych mu dal! Tohle žádný chlap nesmí udělat!“

Dny plynuly a situace doma byla čím dál napjatější. Děti byly zmatené a smutné. Klárka se mě jednou zeptala: „Mami, budeme ještě někdy všichni spolu?“

Nevěděla jsem, co jí mám říct.

Nakonec jsem našla malý byt v Modřanech a odstěhovala se i s dětmi. Petr mi ještě několikrát napsal kvůli penězům, ale už jsem mu neodpovídala.

Teď sedím v novém bytě a dívám se z okna na rozkvetlé stromy. Je mi smutno a cítím obrovskou únavu, ale zároveň i úlevu. Už nemusím každý den počítat každou korunu a bát se další faktury od vlastního muže.

Přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Dá se vůbec v manželství spravedlivě rozdělit vše – nejen peníze, ale i lásku a péči? Co byste udělali vy na mém místě?