„Můj manžel nebude opravovat tvůj dům!“ – Jak moje tchyně rozbila naše manželství na kusy

„Petře, prosím tě, jenom vyměň tu kliku na dveřích, vždyť to je otázka pěti minut!“ volala jsem zoufale z chodby, zatímco jsem se snažila udržet dveře, aby se nezabouchly. Petr stál v kuchyni, v ruce hrnek s kávou, a tvářil se provinile. „Já vím, Jano, ale mamka říkala, že dneska musím přijet posekat trávník u nich na zahradě. Prý to sama nezvládne.“

Zatnula jsem zuby. Už zase. Už zase jeho matka rozhoduje o tom, co bude Petr dělat ve svém volném čase. A já? Já tu zůstávám sama v polorozpadlém domě po babičce a dědovi, kde všechno skřípe, padá a potřebuje opravit. Když jsme se sem před rokem nastěhovali, věřila jsem, že to zvládneme. Že společně postavíme nový domov. Ale od té doby jsem měla pocit, že jsme tu vlastně jen já a duchové minulosti.

Petr byl vždycky hodný. Možná až moc. Jeho matka, paní Novotná, byla vdova a žila sama v paneláku na druhém konci města. Od začátku našeho vztahu dávala jasně najevo, že její syn je její opora a že ona má přednost před vším ostatním. „Petříčku, kdy přijedeš? Potřebuji pomoct s nákupem… Petříčku, pojď mi pověsit záclony… Petříčku, dneska mě bolí záda…“

Jednou jsem se odvážila ozvat: „Paní Novotná, Petr má taky svůj život. Máme tu spoustu práce.“ Odpověděla mi ledovým pohledem: „Můj syn nebude opravovat tvůj dům! Má povinnosti vůči rodině.“

Ten den jsem poprvé pocítila opravdovou bezmoc. Bylo mi jasné, že pro ni nikdy nebudu dost dobrá. Že dům po mých prarodičích je pro ni jen stará ruina a já holka z vesnice, co si dovolila odvést jejího syna.

Začaly hádky. Nejprve tiché neshody mezi mnou a Petrem. „Proč jí pořád voláš? Proč tam musíš být každý víkend?“ ptala jsem se. On jen krčil rameny: „Je sama… Co mám dělat?“

Jednou večer jsem seděla na verandě a dívala se na oprýskané zdi domu. Přisedla si ke mně sousedka paní Dvořáková. „Janičko, neboj se říct si o pomoc,“ řekla tiše. „Ale já už nevím jak… Petr je pořád u své matky.“

Začala jsem si všímat, jak se Petr mění. Byl unavený, podrážděný, často mlčel. Když jsem navrhla, že bychom mohli jet na víkend pryč – jen my dva – odmítl: „Mamka by to neunesla.“

Jednoho dne přišla rána největší. Seděli jsme u stolu a já mu položila ruku na dlaň: „Petře, potřebuju tě tady. Potřebuju cítit, že jsme tým.“ On se mi vytrhl: „Já nemůžu být všude! Ty nikdy nepochopíš, co pro mě mamka znamená.“

V tu chvíli jsem věděla, že něco umírá. Naše sny o společném domově se rozpadaly stejně jako omítka v kuchyni.

Začala jsem opravovat dům sama. Naučila jsem se míchat maltu, vyměnit žárovku i natřít plot. Každý večer jsem padala únavou do postele a přemýšlela, jestli to má smysl.

Jednou večer přišel Petr domů později než obvykle. Byl cítit cigaretami a nervozitou. „Jano… mamka chce, abych se k ní na čas nastěhoval. Prý to sama nezvládne.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. „A co já? Co náš dům?“

„Já nevím…“ zašeptal.

Následující týdny byly jako zlý sen. Petr byl pryč čím dál častěji. Volal méně a méně. Paní Novotná mi jednou zavolala sama: „Jestli ti na něm záleží, nech ho být! On patří ke mně.“

Plakala jsem dlouho do noci. Přemýšlela jsem o tom, proč je pro některé matky tak těžké pustit své děti do světa. Proč musí ničit vztahy svých synů? Proč já nejsem dost dobrá?

Nakonec Petr odešel úplně. Zůstala jsem v domě sama – s bolestí i hrdostí. Dům po prarodičích jsem nakonec opravila s pomocí sousedů a kamarádů z vesnice.

Dnes sedím na té samé verandě a dívám se do zahrady plné květin. Bolí to pořád – ale už jinak.

Někdy si říkám: Byla to chyba? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší pustit někoho, kdo nikdy nechtěl opravdu zůstat?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za vztah proti vlastní rodině?