Můj manžel strávil léto se svou bývalou ženou: „Musíš to pochopit, potřebuju s ní zůstat v kontaktu“

„To si děláš srandu, Marek! Ty tam fakt pojedeš na celé léto?“ vyhrkla jsem, když jsem zahlédla jeho zabalený kufr u dveří. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Věděla jsem, že má s Lenkou, svou bývalou ženou, dceru Klárku, ale nikdy mě nenapadlo, že by kvůli nim opustil náš společný byt na celé prázdniny.

Marek se na mě podíval s tím svým klidným výrazem, který mě vždycky dokázal vytočit do běla. „Andreo, musíš to pochopit. Klárka mě potřebuje. Lenka je na všechno sama a já nechci, aby si myslela, že na ně kašlu.“

„A co já?“ zašeptala jsem. „Na mě kašleš?“

Chvíli mlčel. „To není fér. Ty víš, že tě miluju. Ale Klárka je moje dcera.“

Zůstala jsem stát v předsíni a sledovala, jak si bere bundu a klíče. V hlavě mi vířily myšlenky – co když tam zůstane napořád? Co když zjistí, že mu s Lenkou bylo vlastně líp? Vždyť spolu byli deset let! Já jsem s Markem teprve tři roky a pořád mám pocit, že bojuju s jeho minulostí.

První týdny byly nejhorší. Každý večer jsem seděla u okna a čekala na zprávu nebo telefonát. Někdy mi Marek napsal krátkou SMS: „Všechno v pohodě. Klárka je šťastná.“ Jindy se neozval vůbec. Moje kamarádka Jana mi radila: „Musíš mu věřit. Je to přece jeho dítě.“ Ale já jsem věděla, že nejde jen o Klárku. Šlo o Lenu. O jejich společné vzpomínky, o to, co spolu prožili.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala mu. „Marku, kdy přijedeš domů?“

„Nevím přesně,“ odpověděl unaveně. „Klárka má teď nějaké problémy ve škole a Lenka je z toho úplně hotová. Potřebují mě tady.“

„A co já?“ zopakovala jsem otázku, která mě pálila už týdny.

„Andreo, prosím tě…“ povzdechl si. „Nedělej z toho drama.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Na Facebooku sdílela Lenka fotky z výletů – Marek s Klárkou na kolech, Marek griluje na zahradě jejich starého domu… A já? Já seděla sama v našem bytě na Jižním Městě a snažila se přesvědčit samu sebe, že je to všechno v pořádku.

Jednoho dne mi Jana navrhla: „Pojďme na víno. Musíš přijít na jiné myšlenky.“

Seděly jsme v malé vinárně na Vinohradech a já jí vyprávěla o svých obavách.

„A co když se k ní vrátí?“ ptala jsem se zoufale.

Jana pokrčila rameny: „A co když ne? Třeba si jenom potřebuje ujasnit priority. Ale měla bys mu říct, jak se cítíš.“

Další den jsem se rozhodla jet za Markem do jejich starého domu v Berouně. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem vystupovala z autobusu. U branky stála Lenka a zamávala mi.

„Ahoj Andreo,“ řekla trochu překvapeně.

„Ahoj,“ odpověděla jsem nejistě.

Vešla jsem dovnitř a uviděla Marka s Klárkou u stolu. Smáli se něčemu, co právě řekla. Vypadali jako šťastná rodina.

Marek mě zahlédl a vstal. „Co tady děláš?“ zeptal se tiše.

„Přijela jsem si promluvit,“ odpověděla jsem.

Lenka odešla s Klárkou ven a my zůstali sami v kuchyni.

„Marku, já už to nezvládám,“ začala jsem se třesoucím hlasem. „Mám pocit, že tě ztrácím. Že jsi pořád víc s nimi než se mnou.“

Marek sklopil oči. „Já vím, že to pro tebe není lehké… Ale Klárka je moje dcera. Nemůžu ji opustit.“

„Já nechci, abys ji opustil,“ řekla jsem rychle. „Ale mám pocit, že opouštíš mě.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Nevím, jak to mám udělat správně. Nechci přijít o tebe ani o Klárku.“

V tu chvíli jsem pochopila, že žádné jednoduché řešení neexistuje. Že budu muset najít sílu buď přijmout jeho minulost – nebo odejít.

Cestou zpátky do Prahy jsem plakala celou cestu autobusem. Přemýšlela jsem o tom, jestli je možné žít s někým, kdo má dvě rodiny – jednu minulou a jednu současnou.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na prázdný hrnek od kávy. V hlavě mi zněla Janina slova: „Musíš si ujasnit priority.“

A tak se ptám sama sebe – dá se vůbec žít ve stínu něčí minulosti? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?