Můj muž chtěl řídit naše peníze, i když vydělává méně: Mlčení, které nás dusí

„Naďo, myslím, že bych měl začít spravovat naše peníze já,“ řekl Petr jednou večer, když jsme seděli u stolu v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě. V ruce držel hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Jeho hlas byl klidný, ale v očích jsem viděla něco tvrdého, co tam dřív nebývalo.

Zamrazilo mě. „Proč?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem to stihla promyslet. Vždyť já jsem ta, kdo má lepší práci, vyšší plat, firemní auto a stabilní pozici ve firmě. On je učitel na základce, skvělý s dětmi, ale jeho plat… no, není to žádná sláva.

„Myslím, že by to bylo efektivnější,“ pokračoval Petr a vyhýbal se mému pohledu. „Aspoň bych měl lepší přehled o tom, za co utrácíme.“

Cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého. Vždycky jsme byli tým. Ale poslední dobou jsem měla pocit, že Petr je podrážděný, když přijdu domů pozdě z práce nebo když si koupím něco dražšího. Možná se cítil méněcenný? Nechtěla jsem ho zranit. Tak jsem kývla.

Od té doby se všechno změnilo. Petr začal vést tabulky v Excelu, každý nákup pečlivě zapisoval. Když jsem si koupila nové šaty na firemní večírek, přišel za mnou s výpisem: „Naďo, tohle bylo nutné?“

„Mám tam být za šmudlu?“ vyjela jsem na něj. „Všichni tam chodí v drahých šatech!“

„Ale vždyť máme rozpočet,“ řekl tiše a odešel do ložnice.

Začali jsme se míjet. Já pracovala dlouho do noci, on opravoval písemky a večer seděl u televize sám. Přestali jsme spolu večeřet. Přestali jsme spolu mluvit. Jen občas mezi dveřmi: „Nezapomeň zaplatit elektřinu.“ „Dneska přijde účet za internet.“

Jednou jsem přišla domů dřív a slyšela ho telefonovat s jeho mámou: „Nevím, mami… asi jsem to pokazil. Naďa je pořád pryč a já mám pocit, že mě už nepotřebuje.“

Zůstala jsem stát za dveřmi a slzy mi stékaly po tvářích. Potřebuju ho? Nebo potřebuju jen někoho, kdo mi nebude bránit žít tak, jak chci?

V práci mě povýšili. Kolegové mi gratulovali a šli jsme to zapít do baru na Václaváku. Petr mi poslal SMS: „Dneska je výročí naší svatby.“ Zapomněla jsem.

Když jsem přišla domů, seděl u stolu sám, před sebou dortík z cukrárny a dvě skleničky vína. „Čekal jsem na tebe,“ řekl jen.

„Promiň,“ zašeptala jsem. Ale v jeho očích už nebylo nic.

Začali jsme žít vedle sebe jako spolubydlící. Ráno si popřejeme hezký den, večer si popřejeme dobrou noc. O penězích nemluvíme – všechno běží přes Petrův účet. Já posílám výplatu na společný účet a dál to neřeším.

Jednou večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky z dovolené v Krkonoších. Smáli jsme se tam spolu, byli jsme šťastní. Co se stalo?

Moje máma mi volala: „Naďo, jste v pořádku? Už jsi dlouho nebyla doma.“

„Jsme v pohodě,“ zalhala jsem.

Ale nebyli jsme.

Začala jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, jak se cítím. A každý den to bylo horší.

Jednou večer přišel Petr domů později než obvykle. Byl unavený a smutný. Sedl si ke mně a dlouho mlčel.

„Naďo… já už nevím, jak dál,“ řekl najednou.

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem viděla toho Petra, kterého jsem si brala – citlivého, laskavého člověka.

„Já taky ne,“ přiznala jsem tiše.

Seděli jsme vedle sebe a mlčeli. To ticho bylo horší než hádka.

Druhý den ráno jsem mu nechala na stole lístek: „Pojďme si promluvit. Opravdu.“

Nevím, jestli to zachrání náš vztah. Nevím, jestli dokážeme najít cestu zpátky k sobě – nebo jestli už je pozdě.

Ale jedno vím jistě: mlčení nás zabíjí víc než jakákoli hádka o peníze.

Říkám si – kolik dalších párů kolem nás žije stejně? Kolik z nás radši mlčí, než by přiznalo bolest? Má cenu bojovat o vztah, když už spolu neumíme mluvit?