Můj muž, lakomec: Sny o rozvodu a touha po svobodě

„Ivano, proč jsi zase koupila tu drahou kávu? Vždyť máme doma ještě tu levnou z Tesca!“ Tomášův hlas mě probodl jako ledová sprcha hned po ránu. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem schovávala účtenku do kapsy županu. „Chtěla jsem si jen dopřát něco lepšího…“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Tomáš už měl připravený svůj seznam argumentů, proč je každá koruna navíc zbytečná.

Navenek jsme působili jako dokonalý pár – on úspěšný právník, já pracující v knihovně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Byt na Vinohradech, dovolená v Krkonoších, občas večeře v restauraci. Ale za těmi zavřenými dveřmi se odehrávalo něco úplně jiného. Tomáš byl lakomec. Ne ten klasický, co by chodil v děravých ponožkách a šetřil na všem. On byl moderní lakomec – stylový, inteligentní, vždy s perfektně upraveným účesem a drahými hodinkami na ruce. Jenže když šlo o mě nebo o naši domácnost, najednou se z něj stal strážce každé koruny.

„Víš, kolik stojí elektřina? Proč máš rozsvíceno v koupelně, když tam nejsi?“ ptal se mě jednou večer, když jsem si chtěla dát horkou vanu po náročném dni v práci. „Tomáši, je mi zima…“ snažila jsem se vysvětlit. „Tak si vezmi svetr! Vana je zbytečný luxus.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domově. Každý nákup byl předmětem výslechu. Každý výdaj musel být schválený. Když jsem si jednou koupila nový svetr ve slevě, Tomáš mi to vyčetl ještě týden poté. „Máš už tři podobné! Proč potřebuješ další?“

Moje maminka mi vždycky říkala: „Ivanko, hlavně ať je hodný.“ A Tomáš byl – nikdy na mě nezvýšil hlas, nikdy mě neuhodil. Ale jeho lakota byla jako neviditelná pavučina, která mě svazovala čím dál pevněji.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a já sebrala odvahu: „Tomáši, myslíš, že bychom mohli jet letos k moři? Už jsme tam nebyli pět let.“ Tomáš se na mě podíval přes brýle a jeho pohled byl tvrdý jako sklo. „Víš přece, že je to zbytečné vyhazování peněz. Můžeme jet do Jeseníků – tam je taky krásně.“

„Ale já bych chtěla vidět moře…“ zašeptala jsem a cítila slzy v očích. Tomáš jen pokrčil rameny a začal si číst noviny.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem do něj zapisovala drobné ústrky – jak mi Tomáš vyčetl nový šampon, jak mi zakázal koupit si kytku do bytu, jak mi spočítal, kolik stojí moje obědy v práci. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, že by Tomáš začal počítat i jejich hrníčky s čajem.

Jednoho dne mi zavolala sestra Jana: „Ivano, pojď na víno! Musíš mezi lidi.“ Seděly jsme spolu v malé vinárně na Letné a já jí všechno vyprávěla. Jana mě objala: „Proč s ním pořád jsi? Máš právo být šťastná!“

Ale já měla strach. Strach z toho, co by řekli rodiče – vždyť Tomáš je přece tak slušný muž! Strach z toho, že bych musela začít znovu. Strach z toho, že bych byla sama.

Jednoho večera jsem přišla domů později než obvykle. Tomáš seděl u stolu a čekal na mě s účtenkami v ruce. „Kde jsi byla? Víš, kolik jsi dnes utratila?“ V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Tomáši, už to dál nejde! Dusím se tady! Chci žít normálně – chci si občas koupit kytku nebo jet k moři! Chci mít pocit domova!“

Tomáš mlčel. Poprvé za celé manželství nevěděl, co říct.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla k Janě. Seděla jsem u ní na gauči a poprvé po letech se mi dýchalo volněji.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu si budovala nový život. Bylo to těžké – každý večer jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Ale když jsem si poprvé koupila kytku jen tak pro radost a postavila ji do okna svého nového bytu na Žižkově, věděla jsem, že to stálo za to.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro některé lidi těžší dát než brát? A mám právo chtít od života víc než jen přežívat? Co byste udělali vy na mém místě?