Můj muž odevzdal všechny naše peníze svému otci. Teď musím žebrat o každou korunu.

„Martine, proč mi to děláš? Já už takhle dál nemůžu!“ vyhrkla jsem, když jsem potřetí ten týden stála v předsíni před svým mužem a jeho otcem, s nataženou rukou a prosbou o dvě stovky na vložky a šampon. Tchán se na mě podíval tím svým povýšeným pohledem, který jsem nenáviděla už od začátku našeho vztahu. „No tak, Hanko, musíš si uvědomit, že peníze nejsou na rozhazování. Já vím nejlíp, jak s nimi naložit. Martin to pochopil, ty bys měla taky.“

Ještě před půl rokem jsme s Martinem žili docela normální život. Oba jsme pracovali – já jako zdravotní sestra v Motole, on jako technik v malé firmě. Peníze jsme měli společné, plánovali jsme dovolenou na Šumavě a občas si zašli do kina nebo na pivo s kamarády. Jenže pak Martinova máma vážně onemocněla a jeho otec se k nám nastěhoval. Ze začátku jsem ho litovala – byl zlomený, smutný, potřeboval oporu. Ale jakmile se trochu vzpamatoval, začal nám do všeho mluvit.

Nejdřív to byly drobnosti – jak máme uklízet, co vařit, kdy chodit spát. Pak přišel s tím, že bychom měli lépe hospodařit. „Za mých časů jsme si všechno psali do sešitu,“ říkal často u večeře. Martin mu přikyvoval a já si myslela, že je to jen dočasné. Jenže pak přišel ten den, kdy Martin přinesl domů velkou obálku a položil ji před otce na stůl.

„Tati, tady jsou všechny naše výplaty. Myslím, že bys měl vést naše finance. My s Hankou to moc neumíme.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Cože? To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem. Martin se na mě ani nepodíval. „Hanko, táta má zkušenosti. Aspoň budeme mít jistotu, že neutratíme zbytečně.“

Od té chvíle se všechno změnilo. Každý nákup jsem musela schvalovat u tchána. Když jsem potřebovala nové boty do práce, musela jsem mu ukázat účtenku a vysvětlit, proč nestačí ty staré roztrhané. O dovolené jsme si mohli nechat jen zdát – „teď není vhodná doba utrácet za hlouposti,“ rozhodl tchán.

Nejhorší bylo ponížení. Když jsem jednou potřebovala peníze na léky pro naši dceru Aničku, tchán mi řekl: „A jsi si jistá, že to není jen nachlazení? Dneska každý hned běží k doktorovi.“ Anička měla angínu a já musela prosit jako malá holka.

Začala jsem se hádat s Martinem čím dál častěji. „Proč mu to dovoluješ? Vždyť je to náš život!“ křičela jsem na něj večer v ložnici. On jen krčil rameny: „Táta to myslí dobře. Aspoň máme všechno pod kontrolou.“

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Martinem a jeho otcem:

„Tati, Hanka je poslední dobou nějaká podrážděná.“

„To je ženská povaha. Musíš být pevný. Když jí povolíš, začne rozhazovat.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem partnerka, ale dítě pod dozorem dvou dospělých mužů.

Moje máma mi radila: „Hanko, nenech si to líbit! Máš právo rozhodovat o svých penězích!“ Ale co mám dělat? Když jsem se pokusila postavit tchánovi, řekl mi: „Když se ti to nelíbí, můžeš jít.“ Jenže kam bych šla? Máme hypotéku na byt a Anička chodí do školky tady.

Začala jsem být zoufalá. Přestala jsem se těšit domů z práce – místo klidu mě čekala kontrola účtenek a výslechy o každém nákupu. S Martinem jsme spolu skoro nemluvili. Jednou jsem se rozplakala přímo v tramvaji cestou domů a cizí paní mě pohladila po rameni: „Nebojte se říct si o pomoc.“

Jednoho dne mi kolegyně v práci nabídla: „Pojď ke mně na kafe, vypadáš hrozně unaveně.“ U ní doma jsem se poprvé po dlouhé době rozesmála a cítila se jako člověk. Vyprávěla mi svůj příběh – její manžel ji taky kontroloval a nakonec odešla i s dětmi. „Neboj se změny,“ řekla mi.

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci od života. Chci být matka, která musí prosit o peníze na školní výlet? Chci být žena, která nemá právo rozhodovat o svém životě?

Jednoho večera jsem si sedla k Martinovi: „Martine, takhle už dál nemůžu. Buď se postavíš za mě a vrátíme si kontrolu nad našimi penězi, nebo půjdu pryč.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Nevím, jestli to zvládnu proti tátovi.“

A já pochopila, že odpověď už mám.

Dnes sedím u mámy v kuchyni a píšu tenhle příběh. Anička spí vedle v pokoji a já poprvé po dlouhé době dýchám volně.

Ptám se sama sebe: Proč tolik žen v Česku pořád mlčí a nechává si brát právo rozhodovat o svém životě? Co byste udělali vy na mém místě?