Můj syn a jeho žena se nastěhovali vedle nás. Místo rodinného štěstí přišla bouře, kterou jsem nečekala.

„Proč jsi zase vlezla do naší zahrady, mami?“ ozvalo se za mnou ostře, až mi naskočila husí kůže. Stála jsem s rukama v hlíně, přesazovala jsem rajčata, když za mnou přišel Vilém. Jeho hlas byl napjatý, oči měl zarudlé. „Jen jsem chtěla zasadit pár sazenic, vždyť víš, že mám radost, že jste tak blízko,“ snažila jsem se vysvětlit. Ale on jen zavrtěl hlavou a odešel zpátky do jejich domu.

Když se Vilém s Lenkou rozhodli koupit dům hned vedle nás, byla jsem šťastná jako nikdy. Vždycky jsem si představovala, jak budeme v létě grilovat na zahradě, děti si budou hrát a my budeme sedět pod pergolou s vínem. Všechno to vypadalo tak idylicky. Jenže už první týdny ukázaly, že Lenka není taková, jakou jsem ji znala z návštěv.

Začalo to nenápadně. Lenka mi jednou řekla: „Prosím tě, nechoď k nám bez ohlášení.“ Chápala jsem to – mladí chtějí mít soukromí. Ale pak přišly další poznámky. „Tohle kafe je nějaké slabé, maminko.“ „Myslíš, že bys mohla příště upéct něco bez lepku? Já mám intoleranci.“ Najednou bylo všechno špatně. Moje jídlo, moje rady, dokonce i způsob, jakým mluvím s Vilémem.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku přes tenké zdi. „Tvoje máma mi pořád leze na nervy! Nemůžeš jí říct, ať nás nechá být?“ Lenka zvýšila hlas tak, že jsem ji slyšela i přes televizi. Vilém mlčel. Srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem pro ně přítěž? Celou noc jsem nespala.

Další den jsem se snažila být nenápadná. Když jsem šla na zahradu, dívala jsem se, jestli nejsou venku. Ale stejně mě Lenka zahlédla a jen protočila oči. „Zase tady?“ řekla polohlasem. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednou přišla Lenka sama ke mně domů. Sedla si ke stolu a bez pozdravu spustila: „Potřebuju, abyste nám už do ničeho nemluvila. Vilém je dospělý a zvládne to sám.“ Byla jsem v šoku. „Já jen chci pomoct…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Nechceme vaši pomoc.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem péct koláče na nedělní obědy, přestala jsem zvát Viléma na kávu. On chodil čím dál méně. Když už přišel, byl nervózní a pořád koukal na mobil. Jednou mi řekl: „Lenka si myslí, že bys měla víc respektovat naše soukromí.“

V tu chvíli mi došlo, že o syna přicházím. Vždycky jsme byli s Vilémem jako kamarádi – po smrti jeho otce jsme byli jen my dva. Všechno jsme zvládli spolu. A teď? Teď byl mezi námi někdo cizí, kdo mě pomalu vytlačoval z jeho života.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na jejich dům. Viděla jsem stíny za záclonami, slyšela smích. Bylo mi do pláče. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu pekli cukroví na Vánoce nebo chodili na houby do lesa za chalupou v Orlických horách.

Rozhodla jsem se napsat Vilémovi dopis. Napsala jsem mu o tom, jak moc mi chybí a jak mě bolí, že už nejsme jako dřív. Prosila jsem ho o pochopení – že nechci být překážkou, jen chci být součástí jeho života.

Odpověď nepřišla hned. Trvalo to několik dní. Pak jednoho odpoledne zazvonil u dveří. Stál tam s očima sklopenýma k zemi.

„Mami… já nevím, co mám dělat,“ řekl tiše.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Lenka je těhotná,“ vyhrkl najednou.

Zamrazilo mě. Měla bych mít radost – vždyť budu babička! Ale místo toho jsem cítila jen strach a smutek.

„A co já s tím?“ zeptala jsem se tiše.

„Ona nechce, abys byla u porodu… ani abys hlídala dítě… prý tě nechce u nás doma,“ řekl zlomeně.

V tu chvíli mi došlo, že můj sen o šťastné rodině je pryč. Že mě někdo cizí připravil o syna i o vnouče.

Seděla jsem dlouho potmě a přemýšlela: Co jsem udělala špatně? Proč mě Lenka tak nenávidí? A hlavně – mám bojovat o místo ve své vlastní rodině, nebo se vzdát?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která tohle zažila… Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu, když vás někdo nechce pustit blíž?