Můj syn je pod její nadvládou: Selhala jsem jako matka?

„Tomáši, prosím tě, podívej se na mě aspoň na chvíli!“ volám zoufale do jeho pokoje, kde už třetí hodinu sedí s mobilem v ruce. Dveře jsou pootevřené a já vidím jen jeho siluetu v šeru. „Mami, nech mě být. Lucie mi psala, že za chvíli přijde. Nechci teď nic řešit.“ Jeho hlas je unavený, podrážděný. Přitom ještě před rokem jsme spolu chodili na procházky do Stromovky a povídali si o všem možném. Teď mám pocit, že mi mizí před očima.

Všechno to začalo před dvěma lety, když jsme se s manželem přestěhovali do Prahy. Tomáš byl tehdy na vysoké škole, studoval informatiku a měl spoustu plánů. Pak ale přišla Lucie. Poprvé ji přivedl domů na nedělní oběd. Už ve dveřích mě zarazil její výrazný make-up, dlouhé umělé řasy a šaty, které bych si sama nikdy nevzala ani na ples. Snažila jsem se být milá, ale v duchu jsem si říkala: „Tohle není dívka pro mého syna.“

Manžel Petr mě uklidňoval: „Nech ho, je dospělý. Musí si to vyřešit sám.“ Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku. Lucie byla hlasitá, všechno komentovala a Tomáš se vedle ní choval nejistě, skoro až podřízeně. Když jsem se ho později zeptala, co na ní vidí, jen pokrčil rameny: „Je jiná než ostatní. Baví mě s ní být.“

Začaly hádky. Nejprve mezi mnou a Tomášem, pak i mezi mnou a Petrem. „Proč mu to pořád vyčítáš? Vždyť je šťastný,“ říkal mi Petr. Ale já jsem viděla, jak se Tomáš mění. Přestal chodit ven s kamarády, přestal jezdit na víkendy domů. Když už přijel, byl nervózní a pořád kontroloval telefon.

Jednoho dne mi zavolal: „Mami, budu se ženit.“ Myslela jsem, že špatně slyším. „S Lucií? Vždyť ji znáš sotva pár měsíců!“ „Já ji miluju,“ odpověděl tvrdohlavě. Svatba byla za dva týdny na radnici v Karlíně. Luciiny rodiče jsem viděla jen na chodbě před obřadem – paní v leopardím kabátu a pán s mastnými vlasy a cigaretou v ruce.

Obřad byl rychlý, bez emocí. Po něm jsme šli na oběd do restaurace U Medvídků. Seděla jsem tam jako ve snu a pozorovala svého syna – byl bledý, nervózní a Lucie mu pořád něco šeptala do ucha. Když jsem mu chtěla připít na zdraví, sotva se na mě podíval.

Od té doby jsme se vídali čím dál méně. Tomáš se mi vyhýbal, Lucie mi nebrala telefon. Jednou jsem je překvapila návštěvou – v bytě byl nepořádek, Tomáš seděl u počítače a Lucie ležela na gauči s mobilem v ruce. „Mami, proč jsi přišla bez ohlášení?“ vyštěkl na mě Tomáš. „Chtěla jsem vás vidět…“ „Nemáme čas.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem byla moc přísná matka? Možná jsem Tomáše dusila svými očekáváními? Ale když jsem viděla jeho smutné oči a slyšela Luciiny povely – „Tomáši, udělej mi kafe! Tomáši, běž nakoupit!“ – bolelo mě to u srdce.

Jednou večer mi Petr řekl: „Musíš ho nechat jít. Je to jeho život.“ Ale jak mám nechat jít dítě, které jsem vychovala s láskou? Jak mám přijmout ženu, která ho ovládá a ničí jeho sny?

Před pár týdny mi Tomáš zavolal uprostřed noci: „Mami… já nevím, co mám dělat.“ Plakal do telefonu jako malý kluk. „Lucie mi zakázala jít na pohřeb dědy… prý tam nemám co dělat.“ Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň.

Dnes sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici. Přemýšlím o všech těch letech – o tom, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví, jak jsme jezdili na chalupu do Krkonoš… Kde se to pokazilo? Selhala jsem jako matka? Nebo je to prostě osud?

Možná bych měla Tomáše pustit a doufat, že najde sílu postavit se za sebe. Ale jak dlouho ještě vydržím dívat se na to, jak trpí?

Řekněte mi – co byste dělali vy na mém místě? Má matka právo zasahovat do života svého dospělého dítěte? Nebo mám jen tiše čekat a doufat?