Můj syn mě po narození svého dítěte odstrčil. Dlouho jsem nevěděla proč – až mi řekl pravdu, která mě zlomila.

„Mami, prosím tě, už to nech být!“ křikl na mě Petr, když jsem se zase snažila nabídnout mu pomoc s malým. Stála jsem v jeho kuchyni, v ruce držela hrnek s čajem a cítila, jak se mi třesou prsty. Malý Matyášek plakal v ložnici a já měla chuť jít ho pochovat, ale Petr mě zarazil pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla.

„Já jen… chtěla jsem pomoct,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsme byli s Petrem dvojka. Po smrti jeho otce jsme na všechno byli sami dva. Vzpomínám si, jak jsem ho držela za ruku, když měl horečku, jak jsem mu šila masku na karneval, jak jsme spolu pekli perníčky na Vánoce. Vždycky jsme si byli blízko. A teď? Teď jsem stála v jeho bytě jako cizí člověk.

Začalo to nenápadně. Po narození Matyáška mi Petr přestal volat tak často. Když jsem přišla na návštěvu, jeho žena Jana byla odtažitá a Petr se tvářil nervózně. Myslela jsem si, že je to únava, že si prostě zvykají na nový život. Ale týdny plynuly a já cítila, jak mezi námi roste zeď.

Jednou jsem přišla neohlášeně – měla jsem upečený koláč a chtěla jsem jim udělat radost. Jana otevřela dveře a ani mě nepozvala dál. „Teď se to nehodí,“ řekla stroze a zavřela přede mnou dveře. Stála jsem na chodbě paneláku a cítila se ponížená. Volala jsem Petrovi, ale nezvedal telefon.

Začala jsem pochybovat o sobě. Dělám něco špatně? Jsem moc vlezlá? Vždyť chci jen pomoct! Když jsem byla mladá matka já, moje máma mi pomáhala se vším – vařením, praním, hlídáním. Bylo to samozřejmé. Proč to teď Petr nechce?

Jednou večer jsem seděla doma u okna a dívala se do tmy. Telefon mlčel. Všude ticho – jen tikot hodin a moje myšlenky. Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy byl Petr malý. Jak jsme spolu chodili do lesa na houby, jak jsme si povídali před spaním. Jak mi jednou řekl: „Mami, nikdy tě neopustím.“

A teď? Teď byl pryč. Fyzicky blízko – bydlel jen o dvě zastávky tramvají dál – ale duševně vzdálený jako cizinec.

Rozhodla jsem se napsat mu dopis. Psala jsem o tom, jak mi chybí, jak bych chtěla být součástí jeho života i života jeho syna. Že ho mám pořád stejně ráda. Odpověděl až za týden – krátce: „Mami, musíme si promluvit.“

Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Seděl naproti mně, nervózně míchal kávu a vyhýbal se mi pohledem.

„Péťo… co se děje? Proč se mi vyhýbáš?“ zeptala jsem se tiše.

Dlouho mlčel. Pak zvedl oči a řekl: „Mami… já už nejsem dítě. Potřebuju si věci dělat po svém. Když přijdeš bez ohlášení nebo mi radíš, jak mám vychovávat Matyáška… mám pocit, že mi nevěříš.“

Zamrazilo mě. „Ale já ti věřím! Jen chci pomoct…“

„Já vím,“ přerušil mě Petr. „Ale někdy je toho moc. Jana má pocit, že ji přehlížíš, že všechno víš líp…“

Seděla jsem tam a měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždyť já jen chtěla být užitečná! Vždyť rodina má držet pohromadě!

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zašeptala jsem.

Petr pokrčil rameny: „Bál jsem se tě zranit.“

Cestou domů jsem brečela v tramvaji jako malá holka. Uvědomila jsem si, že možná opravdu neumím pustit svého syna z hnízda. Že moje láska je někdy jako dusivá deka – místo aby hřála, dusí.

Začala jsem se učit být v pozadí. Psala jsem Petrovi jen občas, nabízela pomoc jen když si o ni řekl. Bylo to těžké – připadala jsem si nepotřebná, prázdná.

Jednou mi Petr zavolal: „Mami, můžeš pohlídat Matyáška? Máme s Janou výročí.“ Srdce mi poskočilo radostí.

Když jsem pak seděla s Matyáškem na klíně a četla mu pohádku, uvědomila jsem si, že vztahy nejsou samozřejmé – musí se o ně pečovat a někdy i ustoupit.

Dnes už vím, že mateřská láska není o tom být pořád nablízku – ale umět pustit a důvěřovat.

Někdy večer ale pořád přemýšlím: Udělala bych dnes něco jinak? Nebo je to prostě cesta každé mámy – naučit se žít s tím, že děti jednou odejdou?