Můj syn rozbil naši rodinu — dokážu mu někdy odpustit?

„Jak jsi to mohl udělat, Petře?“ vyhrkla jsem, sotva za ním zapadly dveře. Stál přede mnou v předsíni našeho bytu na sídlišti v Brně, ruce zastrčené hluboko v kapsách, oči sklopené. Bylo to poprvé, co přišel domů od té doby, co opustil Lenku a dvojčata. Všude kolem nás viselo ticho, které by se dalo krájet.

„Mami, já… já už to takhle dál nemohl. S Lenkou jsme si nerozuměli. Byli jsme spolu jen kvůli dětem,“ zamumlal a já měla chuť ho obejmout i uhodit zároveň. Vzpomněla jsem si na tu noc před pěti lety, kdy mi Lenka volala v slzách: „Petr odešel. Nechal mě tu s dětmi. Prosím tě, přijď.“

Tenkrát jsem nevěděla, co říct. Vždycky jsem si myslela, že naše rodina je pevná jako skála. Petr byl můj jediný syn, vždycky tak hodný kluk. A najednou tohle. Dvojčata byla tehdy sotva půlroční, Lenka vyčerpaná a zoufalá. Já jsem se snažila být oporou jí i dětem, ale uvnitř mě sžíral vztek na vlastního syna.

„A co děti? Myslíš na ně vůbec?“ vyjela jsem na něj teď, po letech, když se konečně odvážil přijít. „Víš vůbec, jak moc jim chybíš? Jak moc chybíš Lence?“

Petr se zhluboka nadechl. „Snažím se být s nimi co nejvíc. Ale ty mi to pořád dáváš za vinu…“

„A nemám snad?“ přerušila jsem ho ostře. „Lenka tě milovala. Dala ti všechno! A ty…“ Hlas se mi zlomil. Cítila jsem slzy na krajíčku, ale nechtěla jsem je pustit.

Vzpomínám si na ty první měsíce po jeho odchodu. Každý den jsem chodila k Lence domů, pomáhala s dvojčaty, vařila jí obědy a snažila se ji rozveselit. Byla jako tělo bez duše. Děti plakaly po tátovi a ona neměla sílu jim vysvětlovat, proč už s nimi není.

Moje kamarádky mi říkaly: „Musíš to přijmout, Jano. Je to dospělý člověk.“ Ale jak může matka přijmout, že její syn rozbil rodinu? Že zradil ženu, která mu věřila? Že opustil vlastní děti?

Petr si našel novou partnerku – Moniku. Nikdy jsem ji nepřijala. Přišla mi povrchní, příliš mladá, příliš sebevědomá. Když ji poprvé přivedl na rodinnou oslavu, seděla tiše v koutě a já ji ignorovala. Všichni kolem se tvářili, že je všechno v pořádku, ale já cítila jen hořkost.

Jednou mi Lenka řekla: „Jano, nechci tě stavět mezi mě a Petra. Ale děti tě potřebují. Nechci, abys kvůli mně nenáviděla vlastního syna.“

Bylo to jako rána do srdce. Věděla jsem, že má pravdu. Ale nedokázala jsem to změnit.

Dvojčata rostla a já byla u toho – první krůčky, první slova, první den ve školce. Petr chodil jen občas. Když přišel, děti byly nejdřív nadšené, ale pak se vždycky ptaly: „Kdy zase přijde táta?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednoho dne mi Monika zavolala sama: „Paní Jano, vím, že mě nemáte ráda. Ale Petr vás potřebuje. Je nešťastný z toho, jak se k němu chováte.“

Chtěla jsem jí říct tolik věcí – že rozbila naši rodinu, že nikdy nebude patřit mezi nás – ale místo toho jsem jen mlčela.

Rodinné oslavy byly čím dál napjatější. Moje dcera Eva mi vyčítala: „Mami, musíš to pustit. Jinak ztratíš i Petra.“ Ale jak pustit bolest a zradu?

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré fotky – Petr s Lenkou u svatebního stolu, dvojčata v náručí obou rodičů. Slzy mi tekly po tvářích a já si říkala: „Kde jsme udělali chybu?“

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Jano, odpuštění není o tom zapomenout nebo schválit to, co se stalo. Je to o tom pustit bolest a žít dál.“

Ale jak mám pustit bolest? Každý den vidím Lenku i děti a cítím jejich smutek. Každý den vidím Petra a cítím vztek i lásku zároveň.

Nedávno měl Petr narozeniny. Pozval mě k sobě domů – i s Monikou. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. Monika uvařila večeři a snažila se být milá. Petr byl nervózní jako malý kluk.

Po večeři jsme seděli u stolu a já se konečně odhodlala promluvit: „Petře… možná ti nikdy úplně neodpustím to, co jsi udělal Lence a dětem. Ale jsi můj syn a vždycky tě budu milovat.“

Petr měl slzy v očích: „Děkuju, mami.“

Nevím, jestli někdy dokážu odpustit úplně. Nevím, jestli někdy přijmu Moniku jako součást rodiny. Ale vím jedno – rodina je složitá a láska ještě složitější.

Někdy si říkám: Je chyba ve mně? Jsem špatná matka, když nedokážu odpustit? Nebo je správné stát za tím, co považuji za správné? Co byste udělali vy na mém místě?