Museli jsme vyměnit zámky, aby tchyně nechodila do našeho bytu – příběh o tom, jak sny jedné ženy rozbily rodinu

„Proč jsi zase koupila ty levné těstoviny? Martin má rád ty dražší, to přece víš!“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila tašku s nákupem na kuchyňskou linku. Otočila jsem se a v kuchyni stála paní Věra, moje tchyně, s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit i led. Byla u nás už potřetí ten týden, a to byl teprve čtvrtek. Věděla jsem, že má klíče od našeho bytu, protože Martin jí je dal, když jsme se stěhovali. Prý „pro jistotu, kdyby se něco stalo“. Jenže já jsem se od prvního dne manželství cítila, jako bych žila pod drobnohledem. Každý můj krok, každé rozhodnutí, dokonce i to, jak skládám ručníky, bylo podrobeno kritice.

„Věro, prosím vás, já jsem dneska spěchala, Martinovi to určitě vadit nebude,“ snažila jsem se zachovat klid, ale v hrudi mi bušilo srdce. Věra se ušklíbla. „To si myslíš ty. Ale já svého syna znám. Kdybys mu aspoň jednou pořádně uvařila, možná by ti byl vděčný.“ Ta slova mě bodla. Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila, ale nikdy to nestačilo. Martin byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Když přišel domů a našel nás v kuchyni, jak se hádáme o těstoviny, jen si povzdechl a odešel do ložnice.

Začalo to už na svatbě. Věra mi tehdy šeptla do ucha: „Doufám, že víš, do čeho jdeš. Martin je zvyklý na určitý standard.“ Myslela jsem si, že je to jen nervozita, že si na sebe zvykneme. Ale místo toho se to zhoršovalo. Každý víkend u nás byla, kontrolovala, jestli máme uklizeno, jestli má Martin vyžehlené košile, jestli jsem koupila správné máslo. Jednou jsem ji načapala, jak mi prohledává skříň v ložnici. „Jen jsem chtěla zkontrolovat, jestli má Martin dost ponožek,“ řekla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

S Martinem jsme se kvůli tomu začali hádat. „Proč jí prostě neřekneš, ať nám dá pokoj?“ ptala jsem se ho zoufale. „Je to moje máma, nechci ji ranit,“ odpovídal. „A co já? Mě to nebolí?“ vyhrkla jsem. Mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma ohni. Ale já už nemohla dál.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Věru, jak přerovnává naše knihy. „Tyhle romány jsou hlouposti, Martin by měl číst něco hodnotnějšího,“ poznamenala. To byl poslední kapka. Zavolala jsem Martinovi do práce. „Buď jí vezmeš klíče, nebo odcházím,“ řekla jsem mu. Večer jsme seděli v kuchyni, oba vyčerpaní. „Mami, potřebujeme soukromí,“ řekl Martin, když přišla další den. „Ale já vám jen chci pomoct! Ty bys bez mě nebyl nic, Martine!“ rozplakala se. „Mami, prosím, vrať nám klíče.“ Nakonec je s těžkým srdcem položila na stůl. Ale za týden si Martin všiml, že zámek je poškrábaný. Někdo se pokoušel dostat dovnitř.

Rozhodli jsme se vyměnit zámky. Když to Věra zjistila, přišla k nám, bouchala na dveře a křičela: „Tohle mi děláš? Vlastní matce? Kvůli ní?“ Sousedé vycházeli na chodbu, bylo mi trapně. Martin otevřel dveře a řekl: „Mami, už to stačí. Potřebujeme žít svůj život.“ Odešla, ale od té doby s námi skoro nemluví.

Martin je smutný, já mám výčitky. Věra je sama. Celá rodina je rozbitá. Někdy si říkám, jestli jsem neměla být trpělivější, jestli jsem neměla víc chápat, že Věra jen těžko snáší, že její syn už není malý kluk. Ale pak si vzpomenu na všechny ty chvíle, kdy jsem se cítila jako cizinec ve vlastním bytě.

Jednou večer sedím na balkoně a dívám se na světla města. Martin přijde a obejme mě. „Udělali jsme správnou věc?“ ptá se tiše. Mlčím. V hlavě mi zní Věřina slova: „Kvůli ní.“ Opravdu jsem rozbila rodinu? Nebo je někdy nutné zavřít dveře, i když to bolí?

Možná je to otázka, na kterou nikdy nenajdu odpověď. Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší chránit své manželství, nebo držet rodinu pohromadě za každou cenu?