„Myslela jsem na rozvod s Honzou po jeho nevěře“: Ale rodiče mě zastavili a všechno se změnilo

„Jak jsi mi to mohl udělat, Honzo?“ vykřikla jsem a třásly se mi ruce, když jsem držela jeho telefon. Displej svítil a na něm zpráva od Lucie: „Děkuju za včerejšek, bylo to nádherný.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena. Seděla jsem na naší staré pohovce v panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsme spolu žili už pět let. Honza stál u dveří, bledý jako stěna, a mlčel.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta, která bude řešit nevěru. Když jsme se s Honzou poznali na vejšce v Olomouci, byla jsem tichá holka z malého města, která se bála i ozvat na semináři. On byl přesný opak – vtipný, sebevědomý, všude ho bylo plno. Všichni ho znali a já nechápala, proč si vybral zrovna mě. První roky byly krásné. Společné výlety na Sněžku, večery u vína v našem prvním podnájmu, smích nad blbostmi. Po promoci jsme se přestěhovali do Prahy, našli si práci a začali plánovat budoucnost.

Jenže pak přišla rutina. Práce, domácnost, splácení hypotéky na dvoupokojový byt a nekonečné hádky o tom, kdo zase zapomněl koupit mléko nebo proč je v koupelně neustále mokro. Honza začal trávit víc času v práci a já si říkala, že je to normální – vždyť chce povýšit. Jenže pak přišla ta zpráva od Lucie.

„To nic neznamenalo,“ šeptal Honza a já měla chuť mu jednu vrazit. „Byl jsem unavenej, pohádali jsme se… prostě to nějak přišlo.“ Jeho slova mě bodala do srdce. Nevěděla jsem, co dělat. Zavolala jsem mámě.

„Klárko, hlavně nepanikař,“ řekla mi do telefonu klidným hlasem. „Přijeď domů.“ Ještě ten večer jsem seděla ve vlaku do Hradce Králové a brečela do rukávu. Táta mě objal ve dveřích a máma mi uvařila čaj s rumem – jako když jsem byla malá a bála se bouřky.

„Rozvedu se,“ řekla jsem rozhodně u kuchyňského stolu. Táta si povzdechl: „To je dneska samý rozvod… Ale víš, Klárko, život není černobílej. Každý dělá chyby.“ Máma přikývla: „Zkus si s ním promluvit. Ne kvůli nám nebo kvůli tomu, co řeknou lidi ve vsi – ale kvůli sobě. Jestli ho ještě miluješ…“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o všem – o tom, jak jsme spolu kdysi snili o domečku se zahradou, jak jsme se smáli u filmu Pelíšky, jak mě držel za ruku u babiččina hrobu. Ale taky o tom, jak poslední měsíce žijeme spíš vedle sebe než spolu.

Vrátila jsem se do Prahy s hlavou plnou otazníků. Honza seděl v kuchyni a vypadal ztraceně jako malé dítě. „Promiň,“ řekl tiše. „Vím, že jsem to podělal.“ Mlčela jsem dlouho. Pak jsem mu řekla všechno – jak mě to bolí, jak mu už nevěřím, jak nevím, jestli to dokážu překousnout.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. Bylo to těžké – někdy jsem měla chuť utéct z ordinace a už se nikdy nevrátit. Honza poprvé přiznal, že měl pocit, že doma už není vítaný, že se cítí odstrčený a nepochopený. Já zase mluvila o své samotě a strachu z budoucnosti.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a poprvé po dlouhé době spolu mlčeli bez napětí. „Myslíš, že nám to ještě může fungovat?“ zeptal se Honza tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale chci to aspoň zkusit.“

Začali jsme spolu znovu chodit na procházky po Praze, vařit večeře a povídat si o obyčejných věcech – o práci, o snech i o tom, co nás štve. Bylo to pomalé a bolestivé sbližování. Někdy mám pocit, že už nikdy nebudu stejná – že ta rána ve mně zůstane navždy.

Rodiče mi často volají a ptají se, jak se máme. Táta vždycky řekne: „Hlavně buď šťastná.“ Máma mi připomíná: „Nezapomeň myslet i na sebe.“ Někdy mám vztek – proč musím být ta silná? Proč mám odpouštět já?

Dneska už je to skoro rok od chvíle, kdy jsem zjistila pravdu. S Honzou jsme pořád spolu. Někdy je to lepší, někdy horší. Pořád bojuju s nedůvěrou i strachem z další zrady. Ale zároveň cítím vděčnost za to, že jsme dostali druhou šanci.

Občas si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Měla jsem odejít hned? Nebo je odpuštění opravdu silnější než bolest? Co byste udělali vy na mém místě?