Na hraně: Hledání rovnováhy v rodině Novotných

„Mami, kde mám čistý tričko?“ křičí Honzík z ložnice, zatímco já se snažím v kuchyni nezapomenout na brambory na plotně. V tu chvíli mi zvoní telefon – šéfová. „Kláro, potřebuju ty podklady ještě dneska.“ V hlavě mi hučí, srdce mi buší. Petr sedí v obýváku, oči zabořené do notebooku, a já mám pocit, že jsem na všechno sama.

„Petře, můžeš mi pomoct?“ vyhrknu zoufale. Ani nezvedne oči. „Za chvíli, teď něco dodělávám.“ Ta chvíle nikdy nepřijde. Místo toho slyším další výkřik: „Mami, Lucka mi vzala pastelky!“ A já mám chuť se rozbrečet.

Vždycky jsem si myslela, že když budu všechno zvládat, budu dobrou mámou i manželkou. Ale poslední týdny se cítím jako stroj. Ráno vstát, připravit snídani, obléct děti, odvézt je do školky a školy, běžet do práce, po práci nakoupit, uvařit večeři, vyprat, uklidit… A Petr? Přijde domů, nají se a sedne si k počítači. Prý je unavený z práce.

Jednou večer, když děti konečně usnuly a já se sesunula na gauč s hrnkem studeného čaje, jsem to už nevydržela. „Petře, já už nemůžu,“ řekla jsem tiše. On se na mě překvapeně podíval. „Co se děje?“ zeptal se.

„Tohle všechno… domácnost, děti, práce… mám pocit, že to táhnu sama. Ty si toho vůbec nevšímáš. Já už fakt nemůžu.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr odložil notebook a poprvé po dlouhé době mě opravdu poslouchal. „Já jsem si myslel, že to zvládáš… Nikdy sis nestěžovala.“

„Protože jsem doufala, že si všimneš sám! Ale už nemám sílu být pořád ta silná.“

Petr mlčel. Pak vstal a objal mě. „Promiň. Asi jsem byl slepý.“

Druhý den ráno mě překvapil – připravil dětem snídani a odvezl je do školy. Po práci jsme si sedli a napsali seznam domácích prací. Rozdělili jsme si úkoly – on bude vařit večeře v liché dny, já v sudé. On bude prát prádlo, já žehlit. Děti budou každý den uklízet hračky.

Nebyla to pohádka – první týdny jsme se hádali o to, kdo co zapomněl udělat. Lucka brečela, že nechce skládat ponožky. Honzík se vztekal kvůli mytí nádobí. Ale postupně jsme si zvykli.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a smáli se nad tím, jak Petr připálil palačinky. Děti mu radily, jak je správně obracet. A já jsem poprvé po dlouhé době cítila klid.

Začali jsme spolu víc mluvit – nejen o tom, co je potřeba udělat, ale i o tom, jak se cítíme. Petr mi řekl o stresu v práci, já mu přiznala svůj strach ze selhání jako máma.

Moje máma mi jednou řekla: „Rodina je jako orchestr – když hraje jen jeden nástroj, nikdy to nebude znít dobře.“ Dlouho jsem tomu nerozuměla. Teď už vím, že když táhneme za jeden provaz, zvládneme i ty nejhorší dny.

Někdy mám pořád pocit, že je toho moc. Ale už vím, že nemusím být dokonalá. Stačí být spolu a mluvit spolu.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem mě tohle prožívá potichu? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? Co byste udělali vy na mém místě?