Na mobilu mého šedesátitříletého manžela jsem našla zprávy od jiné ženy: Mlčela jsem, ale pak se to stalo znovu

„Kdo je ta Jana?“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak se třese, když jsem stála v kuchyni a v ruce svírala manželův mobil. Bylo už po desáté večer, v televizi běžely zprávy, ale já nevnímala nic jiného než ty řádky na displeji: „Děkuju za dnešek, bylo to krásné. Těším se na příště.“

Můj muž Petr seděl u stolu a pomalu si míchal čaj. Zvedl ke mně oči, ve kterých se mísilo překvapení a strach. „To je kolegyně z práce,“ zamumlal a rychle mi vzal telefon z ruky. „Jen jsme řešili projekt.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, házet talíře o zem a vyčítat mu všechno, co jsem pro něj za těch pětatřicet let udělala. Ale místo toho jsem jen stála, neschopná pohybu, a cítila, jak se mi podlamují kolena. Vždyť jsme spolu prošli tolika těžkostmi – když nám umřel syn Honzík krátce po porodu, když Petr přišel o práci a já musela na noční do nemocnice, abychom uživili děti. Vždycky jsme stáli při sobě.

Naše dcera Lucie i syn Marek už dávno mají své rodiny. Dům je teď tichý, někdy až příliš. Poslední roky jsme s Petrem žili spíš vedle sebe než spolu. On si našel zálibu v zahradničení a já v pletení a čtení detektivek. Ale pořád jsem věřila, že jsme si navzájem oporou.

Ten večer jsem neřekla nic dalšího. Jen jsem si šla lehnout a dlouho do noci zírala do stropu. V hlavě mi běžely vzpomínky – na naši svatbu v malém kostelíku v Jičíně, na první společný byt v paneláku na sídlišti, na smích našich dětí. A teď? Teď tu ležím sama vedle muže, kterého už možná vůbec neznám.

Další dny jsem se snažila chovat normálně. Vařila jsem jeho oblíbenou svíčkovou, ptala se ho na práci, smála se jeho vtipům. Ale uvnitř mě něco hlodalo. Každý večer jsem čekala, až půjde spát, abych mohla zkontrolovat jeho telefon. A pak jsem to našla znovu – tentokrát zprávu: „Chybíš mi. Kdy tě zase uvidím?“

Zamrazilo mě. Už to nebyla jen kolegyně. Byla to žena, která mu psala slova, která jsem kdysi slýchávala já.

Jednoho rána jsem to nevydržela a zavolala Lucii. „Mami, co se děje? Máš divný hlas,“ poznala hned.

„Lucinko… myslím, že mi Petr není věrný,“ zašeptala jsem.

Na druhém konci bylo ticho. Pak Lucie řekla: „Mami, musíš si s ním promluvit. Nemůžeš to dusit v sobě.“

Celý den jsem přemýšlela, jak začít ten rozhovor. Večer jsem si sedla naproti Petrovi do obýváku a podívala se mu do očí.

„Petře, prosím tě… řekni mi pravdu. Máš něco s Janou?“

Petr dlouho mlčel. Pak si povzdechl a sklopil hlavu.

„Nevím, jak se to stalo,“ začal tiše. „Poslední roky jsme si byli cizí. S Janou si rozumím… poslouchá mě, zajímá se o mě… Nechtěl jsem ti ublížit.“

V tu chvíli mi tekly slzy po tváři. „A co já? Copak já tě neposlouchám? Copak já o tebe nestojím?“

Petr mlčel. V místnosti bylo slyšet jen tikání hodin.

„Chceš odejít?“ zeptala jsem se nakonec.

„Nevím,“ odpověděl upřímně. „Nechci ti ublížit… ale taky nechci žít ve lži.“

Ten večer jsem poprvé za celý život usínala s pocitem naprosté nejistoty. Co bude dál? Mám bojovat o manželství? Nebo ho nechat jít?

Další týdny byly jako zlý sen. Petr byl odtažitý, často odcházel z domu s tím, že jde na schůzku do práce nebo na zahradu. Já seděla doma a přemýšlela nad každým jeho slovem i pohledem.

Jednou večer přišla Lucie i s Markem a jejich rodinami na návštěvu. Seděli jsme všichni u stolu a snažili se tvářit normálně. Ale děti vycítily napětí.

Po večeři mě Lucie objala: „Mami, nejsi na to sama. Ať už se rozhodneš jakkoliv.“

Petr nakonec přišel s tím, že potřebuje čas přemýšlet. Odešel na pár dní k bratrovi do Hradce Králové.

Byla jsem sama v domě plném vzpomínek – na dětský smích, společné Vánoce i letní grilování na zahradě. Přemýšlela jsem o tom, jestli má smysl držet vztah jen ze zvyku nebo ze strachu ze samoty.

Když se Petr vrátil, byl jiný – unavený, smutný.

„Promiň mi to všechno,“ řekl tiše. „Nevím, jestli ještě dokážeme být spolu šťastní… Ale nechci tě ztratit.“

Nevím, jak to dopadne. Možná nám pomůže čas, možná ne. Ale jedno vím jistě – už nikdy nechci žít ve lži.

Říkám si: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Má cenu bojovat za vztah i po tolika letech? Nebo je lepší začít znovu – i když je člověku přes šedesát?