Náhodné setkání po deseti letech: Ztráta, která bolí navždy

„Proč jsi zase přišel tak pozdě?“ Lenka stála ve dveřích kuchyně, ruce zkřížené na prsou, oči plné obav i zlosti. Svlékl jsem si kabát a snažil se vyhnout jejímu pohledu. „Bylo toho v práci moc, šéf mě zdržel,“ zamumlal jsem a zamířil rovnou do ložnice. Věděl jsem, že lžu. A ona to věděla taky.

Každý večer se opakoval stejný scénář. Přicházel jsem domů pozdě, vymlouval se na porady, na uzávěrky, na kolegy, kteří potřebovali pomoct. Ve skutečnosti jsem ale utíkal před pravdou – před tím, co se mezi mnou a Lenkou stalo. Před tím, co jsem provedl.

Lenka byla moje první láska. Poznali jsme se na gymnáziu v Plzni, ona byla ta tichá holka s knížkou v ruce, já ten, co se snažil být vtipný a oblíbený. Zamiloval jsem se do ní hned první den. Po maturitě jsme spolu začali bydlet v malém bytě na Slovanech. Byli jsme šťastní – aspoň jsem si to myslel.

Jenže pak přišla práce v Praze. Nové možnosti, nové tváře, nové pokušení. A já jsem selhal. Sblížil jsem se s kolegyní Martinou. Nejdřív to byly jen nevinné obědy, pak dlouhé večery v kanceláři a nakonec… něco, co už nešlo vzít zpět.

Lenka to poznala dřív než já sám. Začala být uzavřená, smutná, často plakala v koupelně. Jednou v noci jsem ji slyšel vzlykat za zavřenými dveřmi. Chtěl jsem za ní jít, obejmout ji a říct jí pravdu, ale místo toho jsem si pustil televizi a předstíral, že nic neslyším.

Jednoho dne mi Lenka položila ruku na rameno a tiše řekla: „Jakube, miluješ mě ještě vůbec?“ Nedokázal jsem jí odpovědět. Mlčel jsem a ona odešla do ložnice. Druhý den ráno už byla pryč. Na stole ležel jen lístek: „Potřebuju čas.“

Uběhlo deset let. Oženil jsem se s Martinou, máme spolu syna Filipa. Ale nikdy jsem nepřestal myslet na Lenku. Často jsem si představoval, jak asi žije, jestli je šťastná, jestli mě nenávidí.

Jednoho deštivého podzimního dne jsem ji náhodou potkal v kavárně na náměstí Republiky. Seděla u okna, četla knihu – pořád stejná Lenka. Srdce mi bušilo jako o závod. Váhal jsem, jestli mám jít za ní. Nakonec jsem se odhodlal.

„Ahoj, Lenko,“ oslovil jsem ji tiše.

Zvedla oči a chvíli mi nevěřícně hleděla do tváře. Pak se usmála – smutně, ale upřímně. „Jakube… to je zvláštní tě vidět.“

Sedl jsem si naproti ní a chvíli jsme mlčeli. Venku bubnoval déšť do oken a já měl pocit, že čas se zastavil.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se opatrně.

„Dobře,“ odpověděla stručně. „Pracuju jako knihovnice v Plzni. A ty?“

„Jsem v Praze… mám rodinu.“

Přikývla a upila ze svého hrnku kávy. „To je dobře.“

Chtěl jsem jí toho tolik říct – omluvit se, vysvětlit jí všechno, co mě tížilo celé ty roky. Ale slova mi uvízla v krku.

„Víš,“ začala tiše Lenka, „dlouho jsem ti nemohla odpustit. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná.“

Sklopil jsem oči. „Mrzí mě to… tolikrát jsem si přál vrátit čas.“

Lenka se usmála ještě jednou – tentokrát trochu veseleji. „Ale víš co? Nakonec jsem pochopila, že člověk musí odpustit hlavně sám sobě.“

Seděli jsme tam ještě dlouho a povídali si o všem možném – o práci, o rodině, o životě. Když jsme se loučili, objala mě pevněji, než bych čekal.

„Děkuju ti za všechno,“ řekla tiše.

Šel jsem domů s pocitem prázdnoty i úlevy zároveň. Věděl jsem, že už nikdy nebudeme spolu – že některé chyby prostě nejdou napravit.

Doma mě čekala Martina s Filipem. Usmála se na mě a já si uvědomil, jak moc mi chybí upřímnost a blízkost, kterou jsem kdysi měl s Lenkou.

Od té doby často přemýšlím: Proč jsme schopni ztratit to nejcennější kvůli chvilkové slabosti? A dá se vůbec někdy skutečně odpustit sám sobě?