„Nakup si sám a vař si, už tě dál živit nebudu.“: Příběh o zlomu v manželství

„Nakup si sám a vař si, už tě dál živit nebudu.“ Ta věta mi vyklouzla z úst dřív, než jsem ji stihla promyslet. Stála jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v hrudi mi bušilo srdce jako splašené. Petr, můj manžel, právě dojedl poslední sousto svíčkové, kterou jsem vařila celé odpoledne. Ani nepoděkoval. Jen se natáhl pro telefon a začal bez zájmu projíždět zprávy.

„Cože?“ zvedl konečně oči od displeje a jeho hlas byl překvapený, skoro uražený.

„Slyšel jsi mě dobře,“ zopakovala jsem tiše, ale pevně. „Už tě dál živit nebudu. Nakup si sám a vař si, když ti to přijde tak samozřejmé.“

V tu chvíli se mezi námi rozprostřelo ticho husté jako mlha na podzimní Šumavě. Petr položil vidličku, chvíli na mě jen zíral a pak vybuchl: „To myslíš vážně? Po tom všem? Po těch letech?“

Ano, myslím to vážně. Ale kdybych měla být upřímná, už dlouho jsem to v sobě dusila. Každý den jsem vstávala dřív než on, abych připravila snídani. Po práci jsem běžela do obchodu, tahala těžké tašky a pak stála u plotny, zatímco on seděl u televize nebo hrál na počítači. Když jsem byla nemocná, stejně jsem musela vstát a postarat se o všechno. Nikdy jsem neslyšela „děkuju“, nikdy jsem necítila vděk.

Moje máma mi vždycky říkala: „Eva, ženská musí držet rodinu pohromadě.“ Jenže co když tu rodinu držím jen já? Co když Petr už dávno přestal být partnerem a stal se dalším dítětem?

„Víš co?“ pokračoval Petr a jeho hlas nabíral na síle. „Kdybys nebyla pořád taková uštvaná, možná bys nebyla tak protivná! Já taky chodím do práce! Taky mám svoje starosti!“

„Ale já tě nežádám, abys dělal všechno,“ odpověděla jsem tiše. „Jen abys mi pomohl. Abych neměla pocit, že jsem tu jen služka.“

Petr se zvedl od stolu a práskl dveřmi do ložnice. Zůstala jsem stát v kuchyni sama, ruce zabořené do dřezu plného špinavého nádobí. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala malá a bezmocná.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu začínali. Byli jsme mladí, zamilovaní a všechno nám připadalo jednoduché. Smáli jsme se spolu, chodili na výlety do Krkonoš, plánovali budoucnost. Jenže pak přišly děti – nejdřív Anička, pak Tomášek – a s nimi i každodenní rutina. Petr se začal vymlouvat na práci, já na únavu. Přestali jsme spolu mluvit o důležitých věcech.

Jednou večer jsem slyšela Aničku, jak říká babičce: „Maminka je pořád unavená a tatínek je pořád naštvaný.“ Tehdy mě bodlo u srdce. Co jsme to dětem předali za vzor?

Dny plynuly jeden za druhým. Petr se mnou skoro nemluvil. Nakupoval si sám – většinou jen rohlíky a salám – a vařil si instantní polévky. Děti byly zmatené: „Mami, proč už tatínkovi nevaříš?“ ptal se Tomášek.

„Protože maminka taky potřebuje odpočívat,“ odpověděla jsem popravdě.

Jednoho večera přišel Petr domů později než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Evo… promiň,“ řekl nakonec tiše. „Já… já jsem si neuvědomil, jak moc toho děláš.“

Podívala jsem se na něj a v očích mě pálily slzy.

„Já už nemůžu být ta jediná, kdo všechno táhne,“ zašeptala jsem.

Petr přikývl. „Zkusíme to jinak? Můžeme si rozdělit domácnost? Já budu vařit ve středu a v sobotu…“

Bylo to poprvé po letech, kdy jsme spolu opravdu mluvili. Nešlo o dokonalé řešení – pořád jsme měli spoustu problémů – ale aspoň jsme začali hledat cestu zpátky k sobě.

Někdy mám pocit, že v českých rodinách je pořád zakořeněné to staré: žena vaří, pere, uklízí… A muž? Ten přece vydělává peníze! Ale co když oba pracujeme? Co když oba potřebujeme uznání?

Dnes už vím, že hranice mezi láskou a sebeobětováním je tenká jako nitka. A že někdy je potřeba říct dost – i když to bolí.

Možná bych se měla zeptat: Kolik žen kolem mě tohle zažívá? Kolik z nás se bojí říct nahlas: „Už nemůžu“? Co byste udělali vy na mém místě?