Nakup si sám a vař si, už tě dál živit nebudu: Příběh o zlomu v manželství

„Nakup si sám a vař si, už tě dál živit nebudu.“ Ta věta mi vyklouzla ze rtů dřív, než jsem ji stihla zastavit. Stála jsem v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr seděl u stolu, v ruce držel mobil a ani se na mě nepodíval. Jenom pokrčil rameny, jako by to byla další z mých nálad.

„No tak, Jano, co ti zase je? Měla jsi blbej den v práci?“ řekl otráveně a odložil mobil na stůl.

„Nejde o práci. Jde o to, že už toho mám dost. Každý den přijdu domů, vařím, peru, uklízím… A ty? Ty si sedneš k televizi nebo k počítači a čekáš, až ti podám večeři pod nos. Nejsem tvoje máma!“

Petr se konečně zvedl a podíval se na mě. „Tohle přeháníš. Vždyť chodím do práce taky! A co bych měl ještě dělat?“

„Aspoň si po sobě uklidit talíř! Nebo mi občas pomoct s nákupem! Já už nemůžu být pořád ta, co všechno táhne.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Všechno to napětí, které jsem roky dusila pod povrchem, najednou vytrysklo ven. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v ložnici a slyšela jeho smích z obýváku, když hrál s kamarády online hry. Na všechny ty dny, kdy jsem tahala těžké tašky z Tesca a on mi ani neotevřel dveře.

„Jano, vždyť to takhle mají všichni,“ zkusil to Petr smířlivě. „Moje máma taky všechno dělala.“

„A já nejsem tvoje máma!“ vykřikla jsem znovu a hlas se mi zlomil.

Nastalo ticho. Takové to ticho, které je těžké jako olovo a dusí vás v krku. Petr se otočil a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak zapíná televizi. Já zůstala stát v kuchyni a cítila se prázdná.

Ten večer jsem poprvé neusnula vedle něj. Ležela jsem na gauči a přemýšlela o tom, kdy se to vlastně pokazilo. Kdy jsme přestali být partneři a stali se z nás jen dva spolubydlící? Vzpomínala jsem na začátky – na naše první rande v kavárně na Národní třídě, na společné výlety do Krkonoš, na smích a doteky. Kam to všechno zmizelo?

Ráno bylo ticho ještě hustší než večer. Petr odešel do práce beze slova. Na stole nechal špinavý hrnek od kávy a drobky od rohlíku. Podívala jsem se na ten nepořádek a místo vzteku přišla únava.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Jani, jsi v pohodě?“ ptala se mě Alena u oběda.

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Mám pocit, že doma už nejsem partnerka, ale služka.“

Alena pokývala hlavou. „To znám. Ale musíš si říct dost. Jinak tě to semele.“

Celý den mi v hlavě zněla ta věta: Musíš si říct dost.

Když jsem večer přišla domů, Petr už tam byl. Seděl u počítače a hrál hru s Martinem, jeho nejlepším kamarádem od základky.

„Hele, Martine, počkej chvilku,“ řekl do mikrofonu a otočil se ke mně. „Jano… bude něco k večeři?“

Zasmála jsem se hořce. „Nakup si sám a vař si, už tě dál živit nebudu.“

Petr ztuhl. „To myslíš vážně?“

„Ano,“ odpověděla jsem pevněji než kdy dřív.

Následující dny byly jako ze špatného snu. Petr byl zmatený, podrážděný, nevěděl si rady. Poprvé v životě musel jít sám nakoupit – vrátil se s pizzou z mrazáku a instantními polévkami. Kuchyň byla po jeho vaření jako po výbuchu.

Začali jsme spolu skoro nemluvit. Každý žil ve svém světě. Já chodila do práce, večer si četla nebo šla na procházku s Luckou ze sousedství. Petr trávil večery u počítače nebo u televize.

Jednou večer přišla moje máma na návštěvu. Sedly jsme si ke kávě a ona se mě opatrně zeptala: „Janičko, co se u vás děje? Jste nějak odtažití.“

Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka. „Mami… já už nemůžu dál. Mám pocit, že žiju život někoho jiného.“

Máma mě pohladila po vlasech. „Musíš myslet i na sebe, holčičko. Láska není o tom se obětovat až do roztrhání těla.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně – poprvé za dlouhou dobu.

„Jano… promiň,“ začal tiše. „Já asi vůbec nevím, jak spolu máme žít dál.“

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich poprvé nejistotu.

„Já taky ne,“ přiznala jsem.

Seděli jsme tam dlouho mlčky. Pak Petr řekl: „Možná bychom měli zajít za někým… třeba za psychologem.“

Přikývla jsem. Bylo to poprvé za roky našeho manželství, kdy jsme si přiznali, že potřebujeme pomoc.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Smíchově. Bylo to těžké – otevírat staré rány, mluvit o věcech, které jsme roky zametali pod koberec.

Zjistili jsme, že oba máme strach – já ze samoty, on z toho být nedostatečný. Že jsme si navzájem přestali naslouchat a brali jeden druhého jako samozřejmost.

Trvalo to měsíce, ale pomalu jsme se učili mluvit spolu jinak. Petr začal vařit – nejdřív jednoduchá jídla podle receptů z internetu, pak i složitější věci. Občas jsme vařili spolu a smáli se u toho jako kdysi dávno.

Nebylo to jednoduché ani rychlé. Ale začali jsme znovu hledat cestu k sobě.

Dnes už vím, že říct „dost“ nebylo sobecké – bylo to nutné pro naši záchranu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Kde je vlastně hranice mezi láskou a sebeobětováním? A kolik žen kolem mě ji taky překračuje každý den? Co byste udělali vy na mém místě?