Naše dcera už není tou, kterou jsme znali: Jak nám zeť odcizil vlastní dítě

„Proč jsi mi tohle nikdy neřekla, Anno?“ křičím zoufale do telefonu, zatímco se mi ruce třesou a slzy mi stékají po tvářích. Na druhém konci je ticho. Moje dcera. Moje jediná dcera, kterou jsem vychovala s láskou a obětavostí, teď mlčí. Vím, že vedle ní sedí Petr, její manžel, a vím, že ji drží za ruku. Vím to, protože od chvíle, kdy se za něj provdala, už není sama sebou. Už to není ta veselá, otevřená holka, která mi vyprávěla všechno – od prvního polibku až po trapné historky z gymplu. Teď je z ní někdo jiný. Někdo, koho skoro nepoznávám.

Všechno to začalo nenápadně. Petr byl na první pohled milý, pozorný, možná až moc. Když ho Anna přivedla poprvé domů, maminka se na něj usmívala a táta si s ním připil slivovicí. Já jsem ale cítila něco zvláštního. Něco, co jsem si nedokázala vysvětlit. Možná to byla jeho upjatost, možná způsob, jakým Annu opravoval, když něco řekla špatně. „To není pravda, Aničko,“ usmíval se a hladil ji po ruce, „pamatuješ si to špatně.“ Anna se vždycky zasmála a omluvila se. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Dnes bych dala všechno za to, abych se tehdy ozvala.

Po svatbě se všechno změnilo. Anna přestala jezdit domů tak často. Když už přijela, byla nervózní, pořád koukala na mobil a odpovídala na zprávy. Petr ji často volal: „Kdy už pojedeš? Máme ještě zařídit nákup.“ Jednou jsem ji objala a ucítila jsem, jak je napjatá jako struna. „Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se. „Jasně, mami,“ usmála se nuceně. „Jen mám teď hodně práce.“ Ale já jsem věděla, že to není pravda.

Začaly hádky. Nejprve mezi mnou a Annou. „Proč už k nám nechodíš?“ ptala jsem se jí zoufale. „Proč mi nevoláš?“ Ona vždycky jen mávla rukou: „Mami, mám svůj život! Nech mě být!“ Pak přišel první velký konflikt. Bylo to o Vánocích. Anna s Petrem přijeli až na Štědrý den večer. Petr seděl u stolu a kritizoval bramborový salát: „U nás doma se to dělá jinak.“ Táta se na něj zamračil: „Tady jsi u nás doma, Petře.“ Anna se rozplakala a odešla do svého starého pokoje. Seděla jsem vedle ní a hladila ji po vlasech. „Mami, já už nevím, co mám dělat,“ šeptala. „Všechno je špatně.“

Od té doby jsme ji vídali čím dál méně. Petr jí zakazoval jezdit k nám sama. „Co když se ti něco stane?“ říkal jí do telefonu. „Nemůžeš tam být bezemě.“ Anna mu věřila. Přestala mi volat. Když jsem jí psala zprávy, odpovídala stroze: „Mám hodně práce.“ Když jsem jí volala, Petr to často zvedl místo ní: „Anna teď nemůže. Zavolá vám později.“ Nikdy nezavolala.

Jednou jsem se rozhodla za ní zajet do Prahy bez ohlášení. Stála jsem před jejich bytem a zvonila. Otevřel mi Petr. „Co tady děláte?“ zeptal se chladně. „Chci vidět svou dceru,“ řekla jsem mu. „Anna spí,“ odpověděl a zavřel mi dveře před nosem. Stála jsem tam dlouho a brečela.

Začali jsme se s manželem hádat kvůli Anně. On tvrdil, že přeháním, že Anna je dospělá a má právo na svůj život. Já jsem ale cítila, že ji ztrácím. „Proč nás nechává být?“ ptala jsem se ho zoufale. „Proč jí Petr všechno zakazuje?“ Manžel jen pokrčil rameny: „Možná jsme ji moc rozmazlili.“ Ale já vím, že to není pravda.

Jednoho dne mi Anna zavolala. Byla uplakaná. „Mami, já už to nevydržím,“ šeptala do telefonu. „Petr mi zakazuje chodit do práce, chce, abych byla doma a starala se jen o něj. Nemám žádné kamarádky, nemůžu nikam chodit sama.“ Srdce mi pukalo bolestí. „Přijeď domů,“ prosila jsem ji. „Pomůžeme ti.“ Ale ona jen vzlykala: „Já nemůžu… bojím se…“

Začala jsem hledat pomoc. Volala jsem její bývalé kamarádce Lucii: „Neviděla jsi Annu?“ Lucie jen smutně zavrtěla hlavou: „Petr jí zakázal se mnou mluvit.“ Volala jsem i její bývalé kolegyni z práce: „Anna už u nás nepracuje,“ řekla mi tiše. „Petr jí volal do práce každý den a dělal scény.“ Byla jsem zoufalá.

Jednou večer mi přišla zpráva: „Mami, odjíždím pryč. Musím to zkusit sama.“ Volala jsem jí zpátky, ale telefon byl vypnutý. Celou noc jsem nespala a ráno volala policii. Nikdo nic nevěděl.

Po týdnu se Anna objevila u našich dveří. Byla hubená, bledá a vystrašená. Objala mě a rozplakala se: „Mami, promiň… já už nemohla dál.“ Seděly jsme spolu v kuchyni a ona mi vyprávěla všechno – o tom, jak ji Petr kontroloval, zakazoval jí kontakt s rodinou i přáteli, jak jí bral peníze a vyhrožoval jí, že pokud odejde, už nikdy neuvidí své dítě (čekala tehdy miminko). Srdce mi krvácelo.

Začali jsme řešit rozvod, hledali jsme právní pomoc i psychologa. Anna byla zlomená, ale pomalu se začala vracet k životu. Petr jí vyhrožoval i nám – posílal nám výhružné zprávy, stál před domem a křičel na nás přes plot. Museli jsme volat policii.

Dnes je Anna už rok rozvedená a snaží se začít znovu. Má malého syna Matěje a pomalu si buduje nový život. Ale jizvy zůstaly – v ní i v nás všech.

Někdy v noci sedím v kuchyni a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Měli jsme zasáhnout dřív? Nebo jsme měli více důvěřovat své dceři? Jak poznat, kdy je láska skutečná a kdy je to jen maska pro manipulaci?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která přišla o své dítě kvůli špatnému vztahu. Možná někdo z vás zažil něco podobného… Co byste udělali na mém místě? Jak byste pomohli své dceři?