Naučit se říkat „ne“: Jak rodinná očekávání zničila náš sen o životě u Máchova jezera

„To snad nemyslíš vážně, Zuzano! Ty chceš opustit Prahu? A co my?“ křičela maminka do telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. Stála jsem uprostřed našeho nového bytu s výhledem na Máchovo jezero, krabice všude kolem, a v očích mě pálily slzy. Přitom jsem měla být šťastná. Tohle byl můj sen – klid, voda, lesy a nový začátek s Petrem.

Jenže místo radosti přišla tíha. „Mami, vždyť jsme to s Petrem dlouho plánovali. Potřebujeme změnu. Praha mě už dusila,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit. „A co babička? Až jí bude špatně, kdo tu bude? A co tvůj bratr? Myslíš, že se o všechno postará sám? Vždyť ty jsi vždycky byla ta zodpovědná!“

Petr mezitím v kuchyni skládal hrnky do poličky a snažil se tvářit, že neslyší. Ale já věděla, že slyší každé slovo. Už několik týdnů jsme se hádali kvůli tomu, jak často budeme jezdit do Prahy. On chtěl začít nový život tady, já jsem se snažila vyhovět všem – jemu i rodině.

První týdny byly nádherné. Ráno jsme chodili běhat kolem jezera, večer seděli na terase a poslouchali ticho. Ale pak začaly přijíždět návštěvy. Nejprve maminka s taťkou – „jen na víkend“. Přivezli si jídlo, deky a hlavně spoustu výčitek. „Tady je to pěkné, ale stejně nechápu, proč jste museli utéct tak daleko,“ bručel táta a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.

Pak přijel bratr s dětmi. „Zuzko, můžeš nám pohlídat kluky? My si skočíme na výlet do Liberce.“ Samozřejmě jsem nemohla říct ne. Celý víkend jsem běhala za dvěma hyperaktivními synovci, zatímco Petr seděl na molu a mlčel.

Jednou večer jsem se zhroutila na gauč a rozplakala se. Petr ke mně přišel a tiše se zeptal: „Stojí ti to za to? Tohle není ten život, který jsme chtěli.“

„Já vím,“ vzlykla jsem. „Ale co mám dělat? Oni mě potřebují.“

Petr jen pokrčil rameny. „A co my? Nejsme důležití?“

Začala jsem být podrážděná. Každý telefonát z Prahy znamenal novou prosbu nebo výčitku. „Zuzko, babička potřebuje k doktorovi.“ „Zuzko, můžeš nám pomoct s úřady?“ „Zuzko, proč nejste častěji doma?“

Jednoho dne jsem seděla na břehu jezera a dívala se na vlnky. Přisedla si ke mně sousedka Jana. „Ty jsi ta nová z Prahy, že?“ usmála se. Přikývla jsem a ona pokračovala: „Víš, já jsem taky utekla před rodinou sem. Myslela jsem, že tu najdu klid. Ale oni si tě najdou všude.“

Rozesmála jsem se skrz slzy. „A co jsi udělala?“

Jana pokrčila rameny: „Naučila jsem se říkat ne. Jinak by mě to zničilo.“

Ta věta mi zněla v hlavě celé dny. Když mi další týden volala maminka s tím, že potřebuje pomoct s úklidem sklepa, poprvé v životě jsem řekla: „Promiň, mami, nemůžu přijet.“ Nastalo ticho.

„A proč ne?“

„Protože mám svůj život tady. Potřebuju si taky odpočinout.“

Maminka položila telefon bez rozloučení. Celý den mi bylo špatně od žaludku. Petr mě objal: „Jsem na tebe pyšný.“

Jenže tím to neskončilo. Rodina byla uražená. Bratr mi přestal volat úplně, maminka psala jen krátké zprávy bez pozdravu. Cítila jsem se jako zrádkyně.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky kolem jezera a přemýšlela o tom, proč mám takovou potřebu všem vyhovět. Vzpomněla jsem si na dětství – jak mě rodiče chválili za to, že pomáhám ostatním, jak mě učili být ta hodná holka.

Jednoho dne mi přišla zpráva od bratra: „Babička je v nemocnici.“ Okamžitě jsem sedla do auta a jela do Prahy. V nemocnici na mě maminka ani nepromluvila. Jen babička mě pohladila po ruce: „Zuzanko, žij si svůj život. Já už toho moc nepotřebuju.“

Po návratu k jezeru jsem seděla s Petrem na terase a dívala se do tmy.

„Myslíš, že mě někdy pochopí?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mě pohladil po vlasech: „Možná ne. Ale hlavní je, abys ty pochopila sama sebe.“

Od té doby se snažím hledat rovnováhu mezi tím být tu pro druhé a být tu pro sebe. Není to jednoduché. Každý den bojuju s pocitem viny i touhou po svobodě.

Někdy si říkám: Je možné být šťastná i bez toho, abych splnila všechna očekávání své rodiny? Co myslíte vy – dá se naučit říkat „ne“, aniž bychom přišli o lásku svých blízkých?