Návrat domů: Když se rodina rozpadá kvůli jednomu rozhodnutí

„Proč jsi se musela vrátit právě teď?“ křičela na mě sestra Jana, zatímco jsem stála v předsíni s kufrem v ruce. Její hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Vzduch byl hustý, jako by se v něm vznášelo všechno nevyřčené z posledních měsíců. Její manžel Petr stál opodál, ruce zkřížené na prsou, a ani se na mě nepodíval.

V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde. Ale neměla jsem kam jít. Po rozchodu s přítelem jsem přišla o byt i o práci. Jana mi před rokem slíbila, že kdybych někdy potřebovala pomoc, můžu se vrátit domů. Jenže teď to vypadalo, že moje přítomnost je poslední věc, kterou by si přála.

„Neměla jsem jinou možnost,“ zašeptala jsem. Ale Jana mě přerušila: „To říkáš vždycky! Ale nikdy nevidíš, co to dělá s ostatními!“

Petr mlčel, ale jeho pohled byl ledový. Věděla jsem, že mezi nimi už nějakou dobu není všechno v pořádku. Ale netušila jsem, že moje návrat bude poslední kapkou.

První dny byly napjaté. Jana se mi vyhýbala, Petr chodil domů pozdě a v bytě bylo ticho, které řezalo do uší. Snažila jsem se být neviditelná – vařila jsem, uklízela, nabízela pomoc. Ale atmosféra byla čím dál horší.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich hádku za zavřenými dveřmi ložnice. „Tohle už nejde! Tvoje sestra je tady a já mám pocit, že tenhle byt už není můj domov!“ křičel Petr. „Je to moje rodina! Nemůžu ji nechat na ulici!“ bránila se Jana. „A co já? Já už tady nemám místo!“

Druhý den ráno Petr oznámil, že podává žádost o rozvod. Jana byla bledá jako stěna a její oči mě probodávaly nenávistí. „Jsi spokojená? Tohle je tvoje vina!“ sykla na mě.

Zůstala jsem stát v kuchyni s hrnkem kávy v ruce a měla pocit, že se mi hroutí svět. Nikdy jsem nechtěla být příčinou cizího neštěstí. Ale zároveň jsem neměla kam jít. Všichni naši příbuzní žijí daleko nebo mají vlastní starosti. Přátelé se rozprchli po republice a já byla najednou sama uprostřed cizího města.

Jana se mnou přestala mluvit úplně. Jen občas mi poslala zprávu: „Nechci tě tady.“ Nebo: „Kvůli tobě jsem přišla o všechno.“

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem kdy udělala. Možná jsem opravdu sobec. Možná bych měla odejít, i kdybych měla spát na nádraží. Ale zároveň – nebyla to právě rodina, která má pomáhat v těžkých chvílích?

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Jana přišla za mnou a dlouho mlčela. Pak řekla: „Víš, když jsme byly malé, vždycky jsi všechno pokazila a já to musela spravovat.“

„To není pravda,“ namítla jsem tiše.

„Ale je,“ trvala na svém. „A teď… teď kvůli tobě ztratím všechno.“

„Nechtěla jsem ti ublížit,“ zašeptala jsem.

„Ale ublížila jsi,“ odpověděla tvrdě.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že naše vztahy jsou mnohem složitější než jen otázka bydlení. Byly v tom roky nevyřčených křivd, závisti i lásky, která se proměnila v hořkost.

Petr se odstěhoval během jednoho víkendu. Jana byla jako tělo bez duše. Já jsem se snažila najít práci a nový podnájem, ale všechno šlo ztuha. Každý den jsem si kladla otázku: Měla jsem raději zůstat sama někde na ulici? Nebo je správné chtít od rodiny pomoc?

Jednou mi Jana nechala na stole lístek: „Až odejdeš, dej mi vědět.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Věděla jsem, že už nikdy nebudeme stejné sestry jako dřív.

Nakonec jsem našla malý pokoj v podnájmu na Žižkově. Když jsem balila poslední věci, Jana stála ve dveřích a jen mlčky přihlížela.

„Promiň,“ řekla jsem naposledy.

Neodpověděla.

Teď sedím ve svém novém pokoji a přemýšlím: Je možné napravit vztah, který byl tolikrát zlomený? A opravdu je vina jen na mně? Co byste udělali vy na mém místě?