Nečekaná návštěva v 10 dopoledne: Když pravda vyjde najevo

„Lucie! Lucie, jsi doma?“ volám do ticha bytu, když vcházím s klíčem, který mi Tomáš dal pro případ nouze. Je deset dopoledne, slunce už dávno svítí do oken paneláku na Jižním Městě a já stojím v předsíni svého syna, kde je až podezřelé ticho.

Z obýváku se ozývá tlumený smích. Nakouknu dovnitř a vidím malého Filípka, jak staví věž z kostek, zatímco jeho starší bráška Matěj s rozcuchanými vlásky je ponořený do kreslení fixami po stole. Nikde žádný dospělý. Kuchyně je prázdná, na stole zbytky snídaně, rozlité kakao a drobky. Všude kolem rozházené hračky, na sedačce zapomenutý plyšák.

„Kde je maminka?“ ptám se Filípka. Zvedne ke mně oči a pokrčí rameny: „Spinká.“

Zamrazí mě. Je deset dopoledne a Lucie ještě spí? Co to má znamenat? Vždyť Tomáš už je dávno v práci, děti si tu hrají samy… V hlavě mi začnou vířit myšlenky: Je tohle normální? Jak to tu vlastně vedou?

Jdu ke dveřím ložnice a tiše zaklepu. „Lucie? Jsi vzhůru?“

Chvíli ticho, pak se ozve unavené: „Ano… promiň, hned vstávám.“ Dveře se pootevřou a Lucie na mě kouká s kruhy pod očima, vlasy rozcuchané, v pyžamu. Vypadá… zlomeně.

„Co se děje? Děti jsou samy v obýváku! Víš, kolik je hodin?“ vyhrknu ostřeji, než bych chtěla.

Lucie si sedne na postel a složí hlavu do dlaní. „Já vím… Já prostě nemohla vstát. Matěj měl v noci horečku, pořád plakal, Filípek se budil každou chvíli… Spala jsem možná dvě hodiny.“

Najednou mi dojde, že jsem ji nikdy neviděla takhle. Vždycky jsem si myslela, že být doma s dětmi je jednodušší než chodit do práce. Ale teď vidím ženu na pokraji sil.

„A Tomáš ti nepomůže?“ ptám se tišeji.

Lucie se smutně usměje: „Chodí domů pozdě. Práce ho vyčerpává. Snažím se všechno zvládnout sama, ale někdy už prostě nemůžu.“

Sednu si vedle ní a poprvé za dlouhou dobu ji obejmu. Cítím její třesoucí se ramena. „Promiň, že jsem tě soudila,“ šeptám.

V kuchyni zatím Matěj volá: „Babičko, mám hlad!“ Lucie se zvedne a jde připravit svačinu. Sleduji ji – každé gesto je pomalé, unavené. Děti se mezitím hádají o pastelky, Filípek brečí, protože mu Matěj vzal červenou.

„Tohle je každý den?“ ptám se opatrně.

Lucie přikývne: „Každý den. Někdy mám pocit, že už nejsem ani člověk. Jen stroj na uklízení, vaření a utírání slz.“

Pomáhám jí s přípravou jídla a snažím se uklidnit děti. Najednou chápu – tohle není žádná dovolená. Je to práce na plný úvazek bez pauzy.

Odpoledne přijde Tomáš domů. Vypadá překvapeně, když mě vidí. „Mami? Co tu děláš?“

„Přišla jsem se podívat na vnoučata… a na Lucii,“ odpovím a zadívám se mu do očí.

Lucie sedí u stolu a mlčky míchá polévku. Tomáš si všimne jejího výrazu a poprvé za dlouhou dobu ji obejme. „Promiň, že ti moc nepomáhám,“ zamumlá.

Večer odcházím domů s těžkým srdcem. Celou cestu přemýšlím o tom, jak snadné je někoho odsoudit bez znalosti pravdy. Jak často přehlížíme únavu druhých jen proto, že ji nevidíme na první pohled.

Doma sedím u stolu a píšu Tomášovi zprávu: „Pomoz Lucii víc. Potřebuje tě.“

A sama sobě kladu otázku: Kolik dalších žen kolem nás je stejně unavených a nepochopených? Kdy jsme naposledy někoho opravdu vyslechli místo toho, abychom soudili?