Nech svou bývalou nastěhovat se k nám, abych nemusel platit alimenty – Jak moc můžeš obětovat pro rodinu?

„To nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme v naší malé kuchyni v paneláku na pražském Proseku, kde jsem si konečně po letech našla domov. Tomáš, můj nový muž, se na mě díval s tím svým klidným, až příliš rozumným pohledem. „Jano, prosím tě, je to jen na chvíli. Kdyby se k nám Eva nastěhovala, soud by mi snížil alimenty. Vždyť víš, jak je to teď těžké. S platem řidiče autobusu a tvým polovičním úvazkem v knihovně…“

Zírala jsem na něj, jako by mi právě navrhl, abychom si pořídili tygra do obýváku. Eva, jeho bývalá žena, se kterou má osmiletou dceru Aničku, byla vždycky zdvořilá, ale nikdy jsme si nebyly blízké. A teď bych s ní měla sdílet koupelnu, kuchyň, svůj život? Jen proto, aby Tomáš nemusel platit tolik peněz na svou vlastní dceru?

„A co Anička?“ zeptala jsem se tiše. „Myslíš, že jí prospěje, když bude žít v jednom bytě se svým tátou, mámou a jeho novou ženou? To je jako nějaká špatná reality show.“

Tomáš se zamračil. „Jano, já vím, že je to zvláštní. Ale Eva je na tom špatně, přišla o práci, nemá kam jít. A já… prostě už nemůžu. Každý měsíc mi zbyde sotva na jízdenku. Nechci, aby Anička trpěla, ale taky nechci, abychom my dva skončili na ulici.“

Mlčela jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsem sama před třemi lety utíkala od svého bývalého, který mě podváděl a nechal s dluhy. Tehdy jsem si slíbila, že už nikdy nebudu dělat kompromisy, které by mě ničily. Ale teď jsem byla v pasti. Milovala jsem Tomáše, milovala jsem i Aničku, která mi říkala „teto Jano“ a kreslila mi obrázky. Ale představa, že budu žít pod jednou střechou s jeho exmanželkou, mě děsila.

Večer jsem volala své nejlepší kamarádce Lence. „To snad není možný, Jani,“ smála se nevěřícně. „To ti fakt navrhl? Hele, já bych ho poslala do háje. To je jeho problém, ne tvůj.“

„Jenže já ho mám ráda,“ šeptala jsem. „A Anička za nic nemůže. Eva je zoufalá…“

Lenka se odmlčela. „A co ty? Na tebe myslí kdo?“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli, poslouchala Tomášovo pravidelné dýchání a přemýšlela, kdy se z našeho vztahu stala matematická rovnice. Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V knihovně jsem mezi regály potkala paní Novotnou, starou sousedku. „Janičko, ty jsi nějaká bledá. Děje se něco?“ zeptala se starostlivě.

„Jen starosti doma,“ usmála jsem se nuceně. „Mám pocit, že už nevím, co je správné.“

„Víš, co je správné pro tebe,“ odpověděla tiše. „Někdy musíš myslet i na sebe, jinak tě ostatní sežerou.“

Odpoledne jsem se vrátila domů a našla Tomáše, jak sedí s Evou v obýváku. Anička si hrála na koberci s plyšákem. Eva měla zarudlé oči a vypadala, že se každou chvíli rozpláče. „Jano, promiň, že tě obtěžujeme,“ začala tiše. „Já… já opravdu nemám kam jít. Máma je nemocná, u bratra se nevejdu. Nechci vám dělat problémy.“

Podívala jsem se na ni a najednou jsem necítila vztek, ale spíš lítost. Byla to žena, která přišla o všechno. Ale já taky. O svůj klid, o pocit bezpečí.

„A co když to nevyjde?“ zeptala jsem se. „Co když se budeme hádat? Co když Anička bude zmatená?“

Tomáš mě chytil za ruku. „Jano, já tě nechci ztratit. Ale nevím, jak to jinak vyřešit. Prosím tě… aspoň na pár měsíců.“

Dny plynuly a já jsem byla jako ve snu. Eva se nastěhovala do malého pokoje, který jsme původně chtěli zařídit jako pracovnu. Snažila se být nenápadná, vařila, uklízela, dokonce mi nabídla, že mi pomůže s účty. Ale napětí bylo cítit ve vzduchu. Každý večer jsem slyšela, jak si Tomáš a Eva šeptají v kuchyni o Aničce, o penězích, o minulosti. Přistihla jsem se, že žárlím. Ne na Evu jako ženu, ale na jejich společnou historii, na to, že já jsem pořád ta druhá.

Jednou večer, když jsem myla nádobí, přišla za mnou Anička. „Teto Jano, proč je maminka smutná?“

Klekla jsem si k ní a pohladila ji po vlasech. „Někdy jsou dospělí smutní, protože mají hodně starostí. Ale ty za nic nemůžeš, víš?“

Přikývla a objala mě. V tu chvíli jsem věděla, že tohle dítě je jediný důvod, proč to všechno snáším.

Ale napětí rostlo. Eva jednou večer vybuchla: „Tomáši, já už to takhle dál nezvládnu! Jano, promiň, ale připadám si tu jako vetřelec.“

Tomáš mlčel. Já taky. Všichni jsme byli unavení, podráždění, ztracení.

Nakonec to byla Eva, kdo odešel první. Našla si práci v obchodě a podnájem na druhém konci Prahy. Tomáš zůstal zamlklý, Anička smutná a já… já jsem si nebyla jistá, jestli jsem vyhrála, nebo prohrála.

Dnes večer sedím u okna, dívám se na světla města a přemýšlím: Kolik toho má člověk obětovat pro lásku? A kde je hranice mezi pomocí a vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?