«Nech to na mně, synu,» trval na svém můj otec, zatímco můj manžel zůstával stranou

Vždycky jsem byla tátovo «Sluníčko». Když jsem byla malá, to oslovení mě naplňovalo radostí a pocitem výjimečnosti. Táta byl pro mě hrdina, který uměl všechno opravit a vyřešit. Ale jak jsem rostla, začala jsem si všímat, že jeho ochranitelská povaha někdy způsobovala napětí mezi ním a mým manželem Petrem.

Bylo to jedno sobotní odpoledne v našem domě v Plzni. Petr se rozhodl, že opraví starou lavičku na zahradě. Byla to ta lavička, na které jsme s tátou sedávali, když mi vyprávěl příběhy o svém dětství. Když táta přijel na návštěvu a viděl Petra s nářadím v ruce, okamžitě se k němu připojil.

«Nech to na mně, synu,» řekl táta s úsměvem a vzal Petrovi šroubovák z ruky. Petr se jen usmál a ustoupil stranou. Věděla jsem, že ho to mrzí, ale nechtěl se hádat.

Seděla jsem na verandě a sledovala je. Táta byl ve svém živlu, zatímco Petr stál opodál a snažil se najít něco jiného, co by mohl udělat. Cítila jsem se rozpolcená. Milovala jsem svého tátu, ale také jsem chtěla, aby Petr měl prostor ukázat, co umí.

Po chvíli jsem se rozhodla zasáhnout. «Tati,» oslovila jsem ho jemně, «co kdybychom to nechali na Petrovi? Myslím, že by to zvládl.»

Táta se na mě podíval překvapeně, ale pak se usmál. «Dobře, Sluníčko,» řekl a podal šroubovák zpět Petrovi. «Ale kdybys potřeboval pomoc, víš, kde mě najdeš.»

Petr se usmál a poděkoval mu. Když táta odešel do domu, přisedla jsem si k Petrovi na lavičku. «Děkuju,» řekl tiše a políbil mě na čelo.

Ten den jsme strávili společně na zahradě a já si uvědomila, jak důležité je najít rovnováhu mezi láskou k otci a podporou manžela. Táta se později připojil k nám a společně jsme si užili krásné odpoledne.

Od té doby se věci změnily. Táta začal Petrovi více důvěřovat a Petr se naučil být trpělivý. A já? Já jsem byla šťastná, že mám oba dva ve svém životě.