„Nechci, aby můj vnuk přijel na rodinné setkání – nedá se s ním odpočívat!“ říká tchyně: Příběh o rodinných konfliktech a nevyřčených bolestech

„Hano, já to prostě nezvládnu. Když je tady Matýsek, nedá se vůbec odpočívat!“ slyším mámu, jak zvýšeným hlasem mluví do telefonu. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Ještě před chvílí jsem se těšila na oslavu svých pětatřicátých narozenin, na kterou jsme po letech pozvali celou rodinu. Teď mám pocit, že všechno ztrácí smysl.

„Mami, vždyť je to jen dítě. Je mu šest! Copak si nepamatuješ, jaký byl Petr, když byl malý?“ snažím se zachovat klid, ale hlas mi ujíždí.

„Ale Petr nebyl tak divoký! Matýsek je jako uragán. Všude běhá, všechno bere do ruky, pořád něco rozbíjí. Já už na to nemám nervy. Chci si tu oslavu užít, posedět si s rodinou, popovídat si v klidu. Nechci celý den řešit, jestli někde něco neshodí nebo nerozbije.“

Zavírám oči a snažím se zhluboka dýchat. V hlavě mi běží vzpomínky na dětství – na máminy přísné pohledy, když jsem něco rozlila nebo rozbila talíř. Vždycky jsem měla pocit, že musím být dokonalá. Teď mám pocit, že stejnou laťku nastavuje i mému synovi.

„Mami, Matýsek je prostě živé dítě. Má spoustu energie. Snažíme se s Honzou ho vést k tomu, aby byl ohleduplný, ale není to vždycky jednoduché. Vždyť víš, že má ADHD…“

„To je právě ono! Dřív takové věci nebyly. Děti prostě poslouchaly a hotovo. Dneska má každý nějakou diagnózu a všichni se z toho můžou zbláznit. Já už na to nemám sílu.“

Zavěsím telefon a cítím, jak se mi hroutí svět. Honza přijde do kuchyně a vidí mě s očima plnýma slz.

„Co se stalo?“ ptá se tiše.

„Máma nechce, aby Matýsek přijel na oslavu. Prý si s ním nikdo neodpočine.“

Honza mě obejme a chvíli mlčíme. „To je přece nesmysl. Je to tvůj syn a tvoje oslava. Jestli tam někdo nemá být, tak ne Matýsek.“

Ale já vím, že to není tak jednoduché. Máma je hlavou naší rodiny. Všichni ji poslouchají – táta, bratr Petr i jeho žena Jana. Když něco řekne ona, ostatní jen přikyvují.

Celý týden chodím jako tělo bez duše. Matýsek si hraje v pokoji s autíčky a občas přijde za mnou do kuchyně s nějakým dotazem nebo mi ukáže obrázek, který nakreslil. Dívám se na něj a v hlavě mi běží máminy výčitky.

V pátek večer mi volá bratr Petr.

„Hele, Hani, máma je teď dost podrážděná. Možná by bylo lepší, kdyby Matýsek opravdu zůstal doma. Aspoň by byl klid.“

„A co mám říct synovi? Že nesmí na oslavu své mámy? Že je moc hlučný?“ ptám se ho zoufale.

„Já nevím… Ale znáš mámu.“

Ano, znám ji až moc dobře.

V sobotu ráno balím dárky a připravuji dort. Matýsek pobíhá kolem stolu a zpívá si vlastní písničku. Honza mě obejme kolem ramen.

„Jestli chceš, zůstaneme doma všichni. Nebo tam půjdeme jen na chvíli a pak půjdeme na výlet.“

Ale já vím, že kdybych nepřišla vůbec, máma by to nikdy neodpustila – a rodina by se rozpadla ještě víc.

Přijíždíme k rodičům a už ve dveřích cítím napětí. Máma mě obejme jen letmo a Matýska si skoro nevšímá.

„Ahoj babi!“ volá radostně Matýsek a natahuje k ní ruce.

„Ahoj,“ odpoví stroze a rychle zmizí v kuchyni.

Celé odpoledne mám pocit, že sedíme na minovém poli. Každý Matýskův smích nebo hlasitější slovo provází mámin pohled plný nevole. Když Matýsek omylem převrhne skleničku s džusem, máma vybuchne:

„Vidíš to? Říkala jsem ti to! Takhle to vždycky dopadne!“

Všichni ztichnou. Táta mlčí, Petr s Janou se dívají do talíře.

Matýsek se rozpláče a běží ke mně.

„Mami, proč mě babička nemá ráda?“ ptá se tiše.

A já nevím, co říct.

Večer sedím v dětském pokoji u Matýska na posteli a hladím ho po vlasech.

„Mami, pojedeme ještě někdy k babičce?“

Polknu slzy a odpovím: „Nevím, broučku.“

Když odjíždíme domů, cítím v sobě prázdnotu a vztek zároveň. Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout dítě takové, jaké je? Proč musí být rodina místem bolesti místo bezpečí?

Možná bych měla být silnější a postavit se mámě víc. Možná bych měla chránit svého syna za každou cenu… Ale co když tím přijdu o celou rodinu?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za pochopení v rodině za každou cenu?