„Nechci tady žít!” – Jak moje tchyně rozbila naši rodinu

„Nechci tady žít! Slyšíš mě, Tomáši? Už to prostě dál nejde!“ křičela jsem v kuchyni, zatímco déšť bubnoval na okna starého domu v Horní Lhotě. Tomáš stál u dřezu, zády ke mně, a jeho ramena se napínala. Věděla jsem, že ho bolí slyšet to znovu, ale já už nemohla mlčet.

„Kláro, prosím tě, ne začínej zase,“ zamumlal a otočil se ke mně s unaveným pohledem. „Vždyť jsme se na tom domě domluvili společně.“

„Společně? Nebýt tvojí mámy, nikdy bychom tu nebydleli! Vždyť víš, že jsem chtěla zůstat v Brně. Ale ona… ona nás prostě dotlačila sem. A teď? Každý den je tady, kontroluje mě, radí mi, jak mám vychovávat děti, co mám vařit… Už toho mám dost!“

Tomáš si povzdechl a sklopil oči. „Je to moje máma. Je sama od té doby, co táta umřel. Nemůžu ji tu nechat samotnou.“

V tu chvíli jsem měla chuť vzít klíče a odejít. Ale děti už spaly nahoře a já věděla, že nemůžu jen tak utéct. Místo toho jsem si sedla ke stolu a rozplakala se. Tomáš mlčel. To ticho mezi námi bylo horší než hádka.

Když jsme před dvěma lety prodali byt v Brně a koupili tenhle starý dům na vesnici, bylo mi jasné, že to není moje volba. Ale Tomášova máma, paní Novotná, byla po smrti svého manžela zlomená a Tomáš cítil povinnost být jí nablízku. „Na vesnici je klid, děti budou mít zahradu,“ říkala mi pořád dokola. Jenže já jsem věděla, že za tím je hlavně její strach ze samoty.

První měsíce byly těžké. Každý den jsem musela poslouchat rady typu: „Klárko, takhle se svíčková nedělá,“ nebo „Děti by měly chodit spát dřív.“ Když jsem chtěla jet s dětmi do Brna za kamarádkami, paní Novotná se tvářila dotčeně a Tomáš mi vyčítal, že ji zanedbávám.

Jednoho dne jsem zaslechla rozhovor mezi Tomášem a jeho matkou. „Tomáši, Klára není zvyklá na vesnici. Pořád si stěžuje…“ šeptala mu v kuchyni. „Možná bys měl být přísnější.“

To mě dorazilo. Přísnější? Jako bych byla dítě! Když jsem to Tomášovi řekla, jen pokrčil rameny: „Ona to nemyslí zle.“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domě. Děti byly šťastné na zahradě, ale já jsem se dusila. Každý den jsem počítala hodiny do večera, kdy paní Novotná konečně odejde do svého bytu ve vedlejší části domu.

Jednou večer přišla za mnou do kuchyně. „Klárko, víš, že ti chci jen pomoct. Ale měla bys být vděčná za to, co pro vás Tomáš udělal.“

„Vděčná? Za co? Že jsem opustila práci a přátele? Že žiju život někoho jiného?“ vyjela jsem na ni.

Odešla uražená a druhý den ráno už seděla u Tomáše s červenýma očima. Od té chvíle byl Tomáš odtažitý. Přestal se mnou mluvit o svých pocitech a začal trávit víc času s matkou na zahradě.

Začaly hádky kvůli maličkostem: kdo koupí chleba, kdo vyzvedne děti ze školky, proč je v kuchyni nepořádek. Každý den jsem měla pocit, že prohrávám boj o vlastní rodinu.

Jednou večer jsem zaslechla Tomáše mluvit po telefonu: „Nevím, co mám dělat… Klára je pořád nespokojená… Máma je taky nešťastná…“

To mě zlomilo. Uvědomila jsem si, že jsme všichni nešťastní – já, Tomáš i jeho matka. Ale nikdo z nás neměl odvahu říct pravdu nahlas.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za vesnicí. Tam jsem přemýšlela o tom, jestli má smysl zůstávat v manželství, kde už není důvěra. Děti miluju nade vše, ale mám právo být taky šťastná?

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odjela s dětmi na víkend k rodičům do Olomouce. Tomáš mi volal až večer: „Kdy se vrátíš?“

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Kláro… prosím tě…“

„Tomáši, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju vědět, jestli jsme ještě rodina my dva – nebo ty a tvoje máma.“

Ticho v telefonu bylo nekonečné.

Po návratu domů jsme si konečně sedli všichni tři ke stolu. Paní Novotná mlčela a dívala se do talíře.

„Mami,“ začal Tomáš nejistě, „musíme si nastavit nějaké hranice.“

Bylo to poprvé za dva roky, co se mě někdo zastal.

Ale škody už byly napáchány. Důvěra byla pryč a já nevěděla, jestli ji ještě někdy najdu.

Teď sedím večer v kuchyni a přemýšlím: Má cenu bojovat za rodinu, když už nevím, jestli je to ta moje? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?