Nechte ho jít! Souhlasila jsem jen… – Příběh Jany a Pavla

„Nech ho jít, Jano! Už to nemá cenu!“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco jsem v ruce drtila hrnek s čajem. Ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Včera večer mi Pavel oznámil, že odchází. Po patnácti letech manželství, dvou dětech a nespočtu společných Vánoc. „Je to kvůli ní, viď?“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Máma jen přikývla a pohladila mě po ruce.

Pamatuju si ten večer do detailu. Seděli jsme s Pavlem v obýváku, děti už spaly. On měl ten svůj výraz – odtažitý, chladný, jako by tu vůbec nebyl. „Jano, musíme si promluvit,“ začal a já už věděla, že to nebude nic dobrého. „Zamiloval jsem se do někoho jiného. Je mi líto.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Všechno se ve mně sevřelo. „A co děti? Co já?“ vykřikla jsem zoufale. Pavel jen pokrčil rameny: „Promiň, ale už to nejde.“

Bylo to jako zlý sen. Ještě před měsícem jsme spolu plánovali dovolenou na Šumavě. Smáli jsme se u večeře, hráli si s dětmi na zahradě. Ale teď? Teď byl pryč. Zůstala jsem sama v našem bytě na Jižním Městě, kde každý kout připomínal jeho smích, jeho vůni, jeho doteky.

První týdny byly peklo. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že se mi rozpadá svět pod nohama. Děti – Tomášek a Anička – nechápaly, proč táta najednou není doma. „Kdy přijde táta?“ ptala se Anička s velkýma očima plnýma slz. „On už tu s námi nebude bydlet, zlato,“ šeptala jsem a objímala ji tak pevně, až mě bolely ruce.

Pavel se stěhoval ke své nové přítelkyni – Lucii. Slyšela jsem o ní už dřív od kamarádek z práce. Prý mladší, krásnější, bezdětná. S Pavlem se poznali na firemním večírku. Když jsem si to představila, jak spolu tančí a smějí se, chtělo se mi křičet.

Začala jsem pochybovat o sobě. Co jsem udělala špatně? Proč nestačím? Proč mě vyměnil za někoho jiného? Každý den jsem se dívala do zrcadla a hledala chyby – vrásky kolem očí, pár kilo navíc po dětech, unavený pohled. Přestala jsem jíst, noci probrečela do polštáře.

Jednoho dne přišla na návštěvu moje sestra Petra. „Jano, musíš se vzchopit! Kvůli dětem i kvůli sobě! Pavel za to nestojí.“ Ale jak mám začít znovu? Jak mám žít bez něj? Vždyť jsme spolu byli od vysoké školy…

Začaly hádky o děti. Pavel chtěl Aničku i Tomáška vídat každý druhý víkend, ale často nedorazil nebo je vrátil dřív, protože Lucie měla jiné plány. Děti byly zmatené a smutné. „Táta má teď novou paní,“ řekl jednou Tomášek ve školce před ostatními dětmi. Učitelka mi pak volala a ptala se, jestli je doma všechno v pořádku.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to Lucie. „Jano, prosím tě, můžeš Pavlovi domluvit? Pořád myslí na vás a není schopný být tady naplno.“ Zůstala jsem stát v kuchyni jako opařená. Ona má tu drzost mi volat? „To si vyřiďte mezi sebou,“ odpověděla jsem ledově a položila telefon.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Novotná byla laskavá a trpělivá. „Musíte si dovolit být smutná,“ říkala mi. „Ale nesmíte zapomenout na sebe.“ Pomalu jsem začala znovu dýchat. Koupila jsem si nové šaty, ostříhala vlasy nakrátko a začala běhat v parku u Hostivařské přehrady.

Jednou ráno mě Anička objala a řekla: „Mami, ty jsi teď krásnější než kdy dřív.“ Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Pavel mi začal psát zprávy – nejdřív kvůli dětem, pak i osobní: „Chybíš mi…“ Ale já už byla někde jinde. Najednou jsem si uvědomila, že už ho nepotřebuju k tomu, abych byla šťastná.

Jednoho dne přišel Pavel ke mně domů – stál ve dveřích s kyticí růží a prosebným pohledem: „Jano, můžeme to zkusit znovu?“ Podívala jsem se na něj dlouze a poprvé v životě cítila klid místo bolesti. „Nechci už žít ve lži,“ řekla jsem tiše.

Dnes je to rok od našeho rozchodu. Děti jsou spokojenější, já mám novou práci v knihovně a začínám si zase věřit. Občas ještě bolí vzpomínky na to všechno, co bylo – ale už vím, že největší odvaha je nechat odejít to, co nás ničí.

Když se dnes dívám do zrcadla, ptám se sama sebe: Dá se po tolika ranách znovu naučit milovat sama sebe? A co byste udělali vy na mém místě?