Nejsem služkou pro tchyni – příběh Magdy z Pardubic

„Magdo, proč jsi ještě neumyla nádobí? Hosté přijdou za hodinu!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který už dávno ztratil trpělivost. Stála jsem u okna v našem malém bytě v Pardubicích a sledovala, jak venku prší. V hlavě mi hučelo. Bylo to už potřetí ten den, co na mě paní Novotná, moje tchyně, zvýšila hlas. Můj muž Petr seděl v obýváku a sledoval fotbal, jako by se ho to netýkalo.

„Za chvíli to udělám, paní Novotná,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem v sobě cítila vztek. Vždycky jsem byla ta hodná snacha. Ta, která se přizpůsobí, která vaří svíčkovou podle tchynina receptu a nikdy neřekne ne, když je potřeba uklidit po rodinné oslavě. Ale dnes jsem měla pocit, že už to dál nevydržím.

Vzpomněla jsem si na první dny po svatbě. Bylo mi tehdy dvacet čtyři a byla jsem zamilovaná až po uši. Petr byl můj vysněný muž – laskavý, vtipný, ochotný pomoci. Ale sňatkem jsem si nevzala jen jeho. Vzala jsem si i jeho matku. Paní Novotná byla vdova a Petr byl její jediný syn. Od začátku bylo jasné, že s námi bude bydlet. „Aspoň ti pomůže s domácností,“ říkali mi kamarádky. Jenže realita byla jiná.

První týdny jsem se snažila být dokonalá. Každé ráno jsem vstávala dřív než ona, abych připravila snídani. Když přišla domů z práce, čekal ji uklizený byt a teplé jídlo na stole. Petr si toho sotva všiml – byl zvyklý, že všechno běží samo. Jenže paní Novotná měla vždy připomínky: „Polévka je moc slaná.“ „To prádlo jsi špatně pověsila.“ „Kdybys byla pečlivější, neměli bychom doma tolik prachu.“

Roky plynuly a já se snažila víc a víc. Když se nám narodila dcera Anička, doufala jsem, že se něco změní. Ale místo toho se tlak zvýšil. „Dítě má být v peřince!“ křičela na mě tchyně, když jsem Aničku položila do moderního spacího pytle. „Za nás jsme to dělali jinak!“ Petr nikdy nezasáhl. „Nech ji být, Magdo, máma to myslí dobře,“ říkal a dál se věnoval svým koníčkům.

Začala jsem být unavená. Každý den stejný kolotoč: práce, domácnost, dítě, starost o tchyni. Moje vlastní potřeby byly někde hluboko pod tím vším. Přestala jsem chodit s kamarádkami na kávu, neměla jsem čas ani chuť číst knížky nebo si zajít do kina. Když jsem jednou navrhla, že bych chtěla jít na kurz keramiky, paní Novotná se jen ušklíbla: „A kdo tady bude zatím dělat večeři?“ Petr mlčel.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. Připadala jsem si jako služka ve vlastním domě. V hlavě mi zněla slova mojí maminky: „Musíš si stát za svým, Magdičko.“ Ale jak? Když jsem se pokusila promluvit s Petrem, jen pokrčil rameny: „Víš přece, jaká máma je. Nech to být.“

Zlom přišel o Vánocích. Připravovala jsem štědrovečerní večeři pro celou rodinu – kromě nás tří přijeli i Petrovi příbuzní z Brna. Celý den jsem lítala po kuchyni a paní Novotná mi stála za zády: „To kapra smažíš moc dlouho! Bramborový salát je moc kyselý!“ Večer u stolu se mě švagrová zeptala: „Magdo, ty jsi vůbec nesedla, pořád jen obsluhuješ!“ A tehdy to ve mně prasklo.

Postavila jsem se doprostřed jídelny a hlas se mi třásl: „Já už takhle dál nemůžu! Nejsem vaše služka! Tohle není život!“ Všichni ztichli. Petr na mě koukal jako na cizího člověka. Paní Novotná zbledla a začala plakat: „Takovou nevděčnici jsem si do rodiny nepřála!“

Ten večer jsem poprvé spala sama v dětském pokoji vedle Aničky. Ráno bylo ticho. Petr se mnou nemluvil a tchyně chodila po bytě jako duch. Ale já cítila zvláštní úlevu – poprvé za dlouhou dobu jsem řekla nahlas to, co mě trápilo.

Následující týdny byly těžké. Petr byl odtažitý a vyčítal mi: „Kvůli tobě je doma dusno.“ Tchyně mě ignorovala nebo házela jedovaté poznámky: „Dřív tu byl pořádek.“ Ale já vydržela. Začala jsem chodit na keramiku a jednou týdně na kávu s kamarádkou Janou. Anička byla šťastnější – měla mámu, která se uměla smát.

Po půl roce se situace začala měnit. Petr pochopil, že nejsem stroj na domácnost ani náhrada za jeho matku. Začal mi pomáhat s úklidem i s Aničkou. Tchyně si našla klub seniorů a začala trávit víc času mimo domov.

Dnes už vím, že kdybych tenkrát neřekla dost, ztratila bych samu sebe. Někdy je těžké postavit se rodině a říct nahlas svoje potřeby – ale jinak vás pohltí cizí očekávání.

Občas si říkám: Kolik žen kolem mě žije podobný příběh? Proč máme pořád pocit, že musíme všechno zvládnout samy? Co byste udělali vy na mém místě?