„Nejsem špatná dcera, jen chci být vidět” – Vyznání české dívky, která žije ve stínu svých mladších dvojčat

„Proč jsi zase tak protivná, Kláro?“ slyším mámin hlas, který se mi zarývá do kostí. Stojím v kuchyni, ruce sevřené v pěst, a cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Já nejsem protivná, jen… jen mě prostě nikdo neposlouchá!“ vyhrknu a vím, že tohle je ten okamžik, kdy už to v sobě nedokážu dál dusit. Táta sedí u stolu, dívá se do novin a dělá, že neslyší. A moji mladší bratři, dvojčata Tomáš a Matěj, se smějí a hádají o poslední kousek bábovky, jako by se nic nedělo.

Vždycky jsem si myslela, že rodina je místo, kde se člověk cítí bezpečně. Ale od chvíle, kdy se narodili Tomáš s Matějem, mám pocit, že jsem doma jen stín. Bylo mi osm, když přišli na svět, a od té doby se všechno točilo jen kolem nich. „Kláro, buď hodná, Tomáš je ještě malý.“ „Kláro, pomoz Matějovi s úkolem.“ „Kláro, nebuď tak sobecká.“ Každý den, pořád dokola.

Pamatuju si, jak jsem jednou přišla domů s diplomem za výtvarnou soutěž. Byla jsem tak pyšná! Ale máma jen přikývla a řekla: „To je hezké, ale teď musíš pohlídat kluky, musím vařit.“ Ten diplom jsem pak schovala do šuplíku a už ho nikdy nevytáhla. Od té doby jsem se snažila být nenápadná, abych nezatěžovala. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že mizím.

Teď je mi sedmnáct a mám pocit, že jsem pořád ta malá holka, která čeká, až si jí někdo všimne. Všichni mě mají za tu, co je věčně nespokojená, co jen odmlouvá a hádá se. Ale nikdo nevidí, jak moc mě to bolí. Jak moc bych chtěla, aby mě máma jednou objala a řekla, že jsem pro ni důležitá.

„Kláro, můžeš mi podat máslo?“ ozve se Matěj, aniž by se na mě podíval. Automaticky mu ho podám, ale v tu chvíli mi rupnou nervy. „Proč si ho nevezmeš sám? Nejsem tady vaše služka!“ vyletím. Všichni ztichnou. Máma se na mě podívá tím svým pohledem, který říká: Zase děláš scény. „Kláro, co to do tebe vjelo? Proč musíš pořád všechno komplikovat?“

A tak to začalo. Hádka, která se táhla celý večer. Máma mi vyčítala, že jsem nevděčná, že mám všechno, co potřebuju, a přesto si pořád stěžuju. Táta se snažil být nestranný, ale nakonec jen pokrčil rameny a odešel do obýváku. Kluci se na mě dívali, jako bych byla nějaký vetřelec. „Proč jsi tak zlá?“ zeptal se Tomáš tiše. A já jsem nevěděla, co říct. Protože jsem nebyla zlá. Jen jsem byla zoufalá.

Ten večer jsem se zavřela v pokoji a brečela do polštáře. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu špatná dcera. Jestli bych měla být víc jako ostatní, víc se snažit, víc pomáhat. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem byla sama, kdy jsem si přála, aby mě někdo vyslechl. Kdy jsem chtěla, aby máma přišla a zeptala se, jak se mám. Nikdy se to nestalo.

Druhý den ráno bylo ticho. Máma se mnou nemluvila, kluci se mi vyhýbali. Ve škole jsem byla jako tělo bez duše. Moje nejlepší kamarádka Jana si všimla, že je něco špatně. „Co se děje, Kláro?“ zeptala se o přestávce. Nejdřív jsem nechtěla nic říkat, ale pak to ze mě vypadlo. Všechno. Jak se cítím doma, jak mě nikdo neposlouchá, jak mám pocit, že jsem jen na obtíž. Jana mě objala a řekla: „To není tvoje chyba. Máš právo na to, aby tě doma brali vážně.“

Večer jsem se rozhodla, že to musím mámě říct. Seděla v kuchyni a loupala brambory. „Mami, můžu s tebou mluvit?“ začala jsem opatrně. Podívala se na mě, unaveně, ale kývla. „Já vím, že máš hodně práce a že kluci potřebují pozornost. Ale já taky. Já jsem tvoje dcera. A mám pocit, že mě vůbec nevidíš. Že jsem pro tebe jen někdo, kdo má pomáhat, ale ne někdo, koho bys měla ráda.“

Máma ztuhla. Chvíli bylo ticho, pak položila nůž a řekla: „Kláro, já tě mám ráda. Ale máš pravdu, asi jsem ti to málo dávala najevo. Jenže víš, jak je to těžké, když máš doma dva kluky, kteří pořád něco potřebují? Ty jsi byla vždycky ta šikovná, samostatná… Možná jsem si myslela, že to zvládáš.“

„Ale já to nezvládám,“ zašeptala jsem. „Já jsem taky jen člověk.“

Máma mě poprvé po dlouhé době objala. Bylo to zvláštní, skoro jsem zapomněla, jaké to je. Ale stejně jsem cítila, že něco mezi námi zůstalo nevyřčené. Že tohle jedno objetí všechno nespraví.

Od té doby se doma něco změnilo, ale ne tolik, jak jsem doufala. Máma se snažila být milejší, ale kluci pořád byli středem pozornosti. Táta byl pořád někde v pozadí. A já? Pořád jsem měla pocit, že jsem černá ovce. Ve škole jsem se snažila být nejlepší, abych měla aspoň někde pocit, že jsem důležitá. Ale doma jsem byla pořád ta, co je navíc.

Někdy přemýšlím, jestli je to opravdu moje chyba. Jestli bych měla být jiná, lepší, méně náročná. Ale pak si řeknu: Opravdu je špatné chtít, aby mě doma někdo viděl? Opravdu jsem špatná dcera, když toužím po obyčejné pozornosti a lásce? Co byste dělali vy na mém místě?