Nejsem zdarma chůva – Když vás vlastní rodina nepochopí

„Tak co, Hanko, když už jsi doma, mohla bys přece pohlídat i malou Aničku, ne?“ ozvala se tchyně hned, jak jsem položila polévku na stůl. Její hlas byl klidný, ale v očích jí blýskalo očekávání. Manžel Petr seděl vedle ní a přikývl: „Vždyť jsi na mateřské, máš čas.“

Zamrazilo mě. Podívala jsem se na své dvě děti – tříletého Matěje a roční Barunku, kteří už teď dokázali během pěti minut proměnit obývák v bojiště. „Mami, já už nemůžu,“ zašeptala jsem v duchu k sobě, ale nahlas jsem jen tiše řekla: „Já… nevím, jestli to zvládnu. Už teď mám co dělat.“

Tchyně se zamračila. „No tak, Hanko, vždyť Anička je hodná holka. A její maminka musí zpátky do práce. Ty jsi doma, tak co by ti to udělalo?“

Petr se na mě podíval s tím svým pohledem, který říká: „Nedělej problémy.“

„Nejde o to, že bych nechtěla pomoct,“ snažila jsem se vysvětlit. „Ale mám dvě malé děti a někdy mám pocit, že už ani nevím, jak se jmenuju. Další dítě bych prostě nezvládla.“

V místnosti zavládlo ticho. Cítila jsem na sobě pohledy všech. Moje máma by mi možná rozuměla, ale ta tu nebyla. Tady jsem byla jen já proti nim.

Po obědě jsem slyšela tchyni šeptat Petrovi: „To je teda pěkná sobec. Dřív jsme si v rodině pomáhali.“

Večer jsme s Petrem seděli v kuchyni. „Proč jsi to odmítla?“ zeptal se bez obalu.

„Protože už teď jsem na pokraji sil! Myslíš si, že mateřská je dovolená? Že tu celý den sedím s nohama nahoře? Víš vůbec, kolikrát za den utírám zadky, vařím kaši a uklízím hračky?“

Petr se zamračil. „Ale Anička je tvoje rodina. Myslel jsem, že si pomáháme.“

„A kdo pomáhá mně?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Další dny byly napjaté. Tchyně mi přestala volat, Petr byl odtažitý. Cítila jsem se provinile, ale zároveň i naštvaně. Proč se ode mě očekává, že budu zdarma chůva jen proto, že jsem doma? Proč nikdo nevidí, že i já mám své limity?

Jednoho dne mi přišla zpráva od švagrové: „Myslela jsem, že jsme rodina. Ale asi jsme se spletli.“

Rozplakala jsem se. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem pomáhala ostatním – když tchyně potřebovala nakoupit, když švagrová chtěla pohlídat psa. Nikdy jsem neřekla ne. Ale teď už nemůžu.

Večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spící děti. Barunka se ve spánku usmála a Matěj něco nesrozumitelně zamumlal. V tu chvíli mi došlo, že moje síly nejsou nekonečné.

Další týden přišla tchyně neohlášeně na návštěvu. „Hanko, promiň mi ten tón u oběda,“ začala nejistě. „Jen… víš jak to je. Dřív jsme si v rodině pomáhali.“

„Já vím,“ přikývla jsem tiše. „Ale já už prostě nemůžu. Nechci být zlá, ale někdy mám pocit, že se ode mě pořád jen něco čeká.“

Tchyně si povzdechla. „Možná máš pravdu. Jen jsme si zvykli spoléhat na tebe.“

Když odešla, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že tohle rozhodnutí bude mít následky – možná mě budou považovat za sobce ještě dlouho.

Petr mi večer řekl: „Možná jsem ti měl víc pomoct já.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době měla pocit, že mě slyší.

Teď tu sedím a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi tím být rodinou a být využívaná? Musíme vždycky všechno obětovat pro druhé? Nebo máme právo říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?