Nejsem zdarma chůva: Rodinné drama u českého stolu

„Tak co, Jano, když jsi teď doma, mohla bys vzít i malou Aničku od Petry? Víš, Petra má teď tolik práce a ty máš přece času dost,“ ozvala se tchyně Marie a upřela na mě pohled, který nešlo odmítnout. Seděli jsme u nedělního oběda v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. Můj muž Tomáš jen mlčky přikývl, jako by to byla samozřejmost.

„Mami, já mám doma vlastní miminko. A navíc, chtěla jsem si aspoň trochu odpočinout, když malá spí,“ pokusila jsem se o klidný tón, ale v hlase mi zazníval třes.

Marie se zasmála: „Ale prosím tě, vždyť jsi na mateřské! To je přece dovolená. My jsme za nás musely zvládat mnohem víc.“

Tomáš se na mě podíval s tím svým typickým výrazem: „No tak, Jani, vždyť je to jen na pár hodin týdně. Pomůžeš Petře a nám všem.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale místo toho jsem poprvé v životě řekla nahlas: „Ne. Nejsem zdarma chůva pro celou rodinu. Potřebuju taky čas pro sebe a pro naši dceru.“

Nastalo ticho. Takové to dusivé ticho, kdy slyšíte jen tikot hodin na zdi. Marie se zamračila a Tomáš se zamračil ještě víc.

„To myslíš vážně?“ zeptal se Tomáš tiše, skoro až nevěřícně.

„Ano, myslím to vážně,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce pod stolem.

Marie si povzdechla: „Dnešní mladé ženy už nic nevydrží. My jsme musely makat od rána do večera a ještě jsme zvládaly domácnost i děti.“

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Vždycky jsem byla ta hodná snacha, která všechno zvládne, nikdy si nestěžuje a vždycky pomůže. Ale tentokrát už to nešlo. Byla jsem unavená. Moje dcera měla teprve čtyři měsíce a já nespala víc než tři hodiny v kuse už týdny.

Po obědě jsem šla do ložnice nakojit malou Emu. Slyšela jsem tlumené hlasy z kuchyně.

„Ona je poslední dobou nějaká divná,“ šeptala Marie Tomášovi.

„Já nevím, co s ní je. Dřív byla v pohodě,“ odpověděl Tomáš.

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat slzy, které mi stékaly po tváři. Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč je tak těžké vysvětlit vlastní rodině, že mateřská není dovolená?

Večer jsme s Tomášem seděli v obýváku. Mlčel. Já taky. Nakonec jsem to nevydržela.

„Tomáši, proč si myslíš, že bych měla být chůvou pro Petru? Vždyť mám dost práce s Emou.“

Tomáš pokrčil rameny: „Petra je tvoje švagrová. Pomáháme si navzájem.“

„A kdo pomáhá mně?“ vyhrkla jsem.

Tomáš se na mě podíval, jako bych mluvila cizím jazykem.

Další dny byly napjaté. Marie mi volala každý den a snažila se mě přesvědčit: „Janičko, vždyť Anička je tak hodná holčička! A Petra je opravdu vyčerpaná.“

Cítila jsem vinu. Ale zároveň i vztek. Proč mám být já ta, která všechno zvládne? Když jsem jednou řekla ne, byla jsem za sobce.

Jednou večer přišla Petra osobně. Seděla u nás v kuchyni a nervózně si pohrávala s hrníčkem kávy.

„Jano, já vím, že toho máš hodně. Ale já už fakt nemůžu. V práci je to peklo a Anička pořád marodí…“

Podívala jsem se na ni a viděla v jejích očích stejnou únavu jako v těch svých.

„Petro, chápu tě. Ale já taky nemůžu pořád zachraňovat všechny kolem sebe,“ řekla jsem tiše.

Petra sklopila oči: „Takže mi nepomůžeš?“

„Ne tentokrát,“ odpověděla jsem.

Petra vstala a beze slova odešla. Cítila jsem se hrozně – jako zrádkyně vlastní rodiny.

Další dny byly ještě horší. Marie přestala volat úplně. Tomáš byl odtažitý a doma panovalo napětí.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná mají pravdu – možná bych měla být silnější, zvládnout víc… Ale pak jsem se podívala na Emu, jak spokojeně spí v postýlce, a uvědomila si, že pokud nebudu chránit svoje hranice teď, nikdy to nikdo neudělá za mě.

Jednoho dne mi přišla zpráva od kamarádky Lucie: „Jano, nechceš jít ven na kafe? Potřebuju si s někým popovídat.“

Šly jsme spolu do parku s kočárky a já jí všechno řekla.

Lucie mě objala: „Neboj se říct ne. Oni si zvyknou.“

Možná si zvyknou. Možná ne. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju podle sebe – ne podle očekávání ostatních.

A tak tu sedím večer u okna s hrníčkem čaje a přemýšlím: Je opravdu špatné chránit svoje hranice? Nebo je špatné žít celý život jen pro druhé? Co byste udělali vy na mém místě?