Neprošla jsem uličkou: Zatímco jsme plánovali svatbu, můj snoubenec a jeho otec potají prodávali náš dům

„To snad nemyslíš vážně, Lukáši! Jak jsi mi to mohl udělat?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco mi z očí tekly slzy. V ruce jsem svírala dopis od realitní kanceláře, který jsem náhodou našla v jeho bundě. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo až v krku. Ještě před týdnem jsme s mamkou vybíraly barvu ubrusů na svatební hostinu a teď… teď jsem zjistila, že dům, do kterého jsme měli po svatbě nastěhovat naše sny, už není náš.

Lukáš stál u lednice, ruce v kapsách, oči sklopené. „Terezo, já… já ti to chtěl říct. Ale táta… prostě jsme museli.“

„Museli? Proč? Vždyť jsme na ten dům šetřili roky! Všechno jsme plánovali…“ hlas se mi zlomil a musela jsem se opřít o stůl, abych nespadla.

Moje máma, paní učitelka na základce v našem malém městě u Hradce Králové, vždycky říkala, že pravda vyjde najevo v ten nejhorší možný okamžik. A měla pravdu. Všechno začalo být divné už před měsícem. Lukáš byl nervózní, pořád odbíhal telefonovat s otcem, večer chodil domů pozdě a vymlouval se na práci v jejich rodinné stavební firmě. Já to přičítala stresu ze svatby.

Jednoho večera jsem zaslechla jeho rozhovor s otcem přes dveře koupelny. „Musíme to stihnout do konce měsíce, jinak bude zle…“ šeptal jeho táta, pan Novotný, muž s tvrdým pohledem a ještě tvrdšími zásadami. Nikdy mě neměl rád. Prý jsem pro jejich rodinu moc „měkká“.

Když jsem se Lukáše ptala, co se děje, vždycky mě odbyl: „To nic není, Teri. Jen práce.“

A pak přišel ten dopis. Realitní kancelář potvrzovala prodej našeho domu na okraji města. Dům, který jsme společně opravovali celé dva roky – natírali plot, sázeli stromky, plánovali dětský pokoj. Najednou byl pryč. Bez mého vědomí.

„Tati, proč jste to udělali?“ ptala jsem se později jeho otce, když jsem za ním přišla do jejich kanceláře. Seděl za masivním stolem a ani nezvedl oči od papírů.

„Terezo, tohle je rodinná záležitost. Lukáš ti to vysvětlí. My jsme museli jednat rychle. Firma je v problémech.“

„A co já? Co naše plány? Naše budoucnost?“

„Někdy je třeba obětovat osobní štěstí pro dobro rodiny,“ řekl chladně.

V tu chvíli jsem pochopila, že pro ně nikdy nebudu dost dobrá. Že jejich „rodina“ znamená jen je dva a jejich firmu.

Doma jsem seděla na posteli a dívala se na prázdné stěny pokoje. Všude byly krabice se svatebními dekoracemi, šaty visely na dveřích skříně. Moje máma přišla tiše dovnitř.

„Teri…“ sedla si ke mně a objala mě kolem ramen. „Možná je to znamení. Možná bys měla přemýšlet, jestli chceš být součástí takové rodiny.“

„Ale já ho miluju…“ šeptla jsem.

„Láska nestačí, když není důvěra.“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o všem – o Lukášovi, o jeho otci, o tom domě plném snů, které už nikdy nebudou naše. Ráno jsem mu napsala dopis:

Lukáši,

nevím, jestli ti někdy dokážu odpustit tu lež. Možná jsi měl důvod chránit svou rodinu, ale já už nevím, jestli do té vaší patřím. Dům byl jen symbol – symbol našeho společného života. Když jsi ho prodal beze mě, prodal jsi i naši budoucnost.

Tereza

Odešla jsem k rodičům do bytu na sídlišti. Svatba byla zrušená. Někteří sousedé si šeptali za zády – „Chudák holka!“ Jiní říkali: „Aspoň to zjistila včas!“ Já nevěděla nic. Jen že mě bolí celé tělo i duše.

Po týdnu mi Lukáš volal. „Teri… promiň mi to všechno. Táta mě donutil… Firma byla zadlužená až po uši. Nechtěl jsem tě ztratit.“

„Ale ztratil jsi mě už dávno, když jsi mi přestal věřit,“ odpověděla jsem tiše.

Dnes je to půl roku od té doby. Pracuji jako učitelka češtiny na stejné škole jako máma. Každý den vidím děti, jak si staví své malé sny z papíru a lepidla – a doufám, že jim nikdo nikdy ty sny nevezme tak jako mně.

Někdy si říkám: Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší odejít dřív, než člověk ztratí sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?