Neutíkej, Martina: Štěstí ti neuteče – Útěk nevěsty z dusivé rodiny svého snoubence

„Martino, už zase jsi zapomněla na zkoušku šatů! Jak si myslíš, že to bude vypadat před celou rodinou?“ hlas paní Novotné, matky mého snoubence Tomáše, se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem u okna v jejich domě v Říčanech a pozorovala šedé nebe. V ruce jsem svírala hrnek s čajem tak pevně, až mě bolela zápěstí.

„Omlouvám se, paní Novotná. Měla jsem dnes v práci poradu a…“ začala jsem tiše vysvětlovat, ale ona mě přerušila mávnutím ruky.

„Práce! Po svatbě už na to nebude čas. Tomáš potřebuje ženu, která se postará o domácnost. V naší rodině to tak vždycky bylo.“

Tomáš seděl u stolu a mlčky míchal kávu. Ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastním životě. Ještě před rokem jsme spolu s Tomášem chodili po Praze, smáli se, plánovali výlety do hor a snili o společném bytě. Ale od chvíle, kdy mě požádal o ruku a jeho rodina začala plánovat naši svatbu, všechno se změnilo.

Začalo to nenápadně – „Martino, měla bys nosit decentnější šaty“, „Martino, v naší rodině se neříká tohle“, „Martino, musíš umět vařit svíčkovou“. Každý den přibývaly další a další požadavky. Moje máma mi po telefonu šeptala: „Hlavně buď šťastná, Marti.“ Ale já už ani nevěděla, co to znamená.

Jednoho večera jsme s Tomášem seděli na lavičce v parku pod rozkvetlými kaštany. „Tomáši, myslíš, že bych mohla dál pracovat i po svatbě?“ zeptala jsem se opatrně.

Pokrčil rameny: „Maminka říká, že bys měla být doma. Ale třeba časem…“

„A co chceš ty?“

Zadíval se do trávy. „Já nevím. Asi bych chtěl klid.“

Klid. To slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho poté. Klid pro něj znamenal podřídit se všemu, co jeho rodina chce. Pro mě to znamenalo vzdát se sebe samé.

Svatba se blížila. Každý den mi někdo volal – teta Alena chtěla vědět, jaké budou koláčky, Tomášova sestra Lucie mi posílala seznam hostů, které nesmím zapomenout pozvat. Já sama jsem už neměla sílu ani chuť cokoliv rozhodovat.

Jednoho rána jsem se probudila s pocitem, že nemůžu dýchat. V koupelně jsem se podívala do zrcadla a skoro se nepoznala. Kde je ta Martina, která chtěla cestovat, psát články a žít podle sebe? Kde je ta holka, která se smála nahlas a nebála se říct svůj názor?

V den zkoušky svatebních šatů jsem stála před zrcadlem v bílé krajkové róbě a slyšela za zády šepot: „Je moc hubená… měla by přibrat…“ „A ty vlasy! Nemohla by si je dát do drdolu?“

Zavřela jsem oči a představila si svůj život za deset let. Viděla jsem samu sebe v kuchyni s dětmi na klíně, Tomáše u televize a paní Novotnou v obýváku, jak mi radí, co mám vařit k večeři. Cítila jsem tíhu na hrudi a slzy mi stékaly po tváři.

Večer jsem zavolala mámě. „Mami, já už nemůžu,“ zašeptala jsem.

„Marti, poslouchej svoje srdce. Nikdo jiný za tebe ten život neprožije.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle Tomáše a poslouchala jeho klidné dýchání. Přemýšlela jsem o všech těch snech, které jsem měla – o práci v redakci, o cestování po Evropě, o vlastním bytě s knihovnou až ke stropu.

Ráno jsem sbalila pár věcí do batohu a napsala Tomášovi dopis:

„Milý Tomáši,

omlouvám se, že odcházím takhle narychlo. Vím, že tě to zraní. Ale nemůžu žít život podle představ tvé rodiny. Potřebuji najít samu sebe a zjistit, co opravdu chci. Možná jednou pochopíš.“

Vyšla jsem ven do chladného rána a poprvé po dlouhé době se mi dýchalo lehce. Jela jsem vlakem zpátky do Prahy a dívala se z okna na ubíhající krajinu. Byla jsem sama – ale byla jsem svobodná.

Dnes je to rok od toho dne. Pracuji jako redaktorka v malém nakladatelství na Vinohradech, mám malý byt plný knih a občas si vzpomenu na Tomáše i jeho rodinu. Někdy mě přepadne smutek nebo pocit viny – ale nikdy nelituji svého rozhodnutí.

Možná bych měla být vděčná za tu zkušenost – naučila mě poslouchat samu sebe a nebát se říct ne.

Říkám si: Kolik žen kolem nás žije životy podle očekávání druhých? Kolik z nás má odvahu utéct před tím, co nás dusí? Co byste udělali vy na mém místě?