Nikdy bych nevěřila, že se můj syn tolik změní. Snacha mě bere jako cizího člověka: Už se ani nemůžu zeptat, jak se mají

„Mami, prosím tě, nechoď dneska. Jana je unavená a děti mají rýmu.“ Tomášův hlas zněl odměřeně, skoro jako by mluvil s někým cizím. Stála jsem v předsíni svého bytu na Jižním Městě, v ruce tašku s domácím koláčem a novými ponožkami pro vnoučata. Srdce mi bušilo až v krku. Už zase. Už zase mě odmítli.

Ještě před sedmi lety jsme byli nerozluční. Tomáš mi volal každý den, svěřoval se mi s radostmi i starostmi. Když si našel Janu, byla jsem šťastná – byla milá, tichá, trochu uzavřená, ale myslela jsem si, že časem si k sobě cestu najdeme. Jenže místo toho se mezi námi začala stavět neviditelná zeď.

První roky jsem to neřešila. Chápala jsem, že mladí chtějí mít svůj klid, svůj prostor. Ale pak přišly děti – Anička a Matýsek – a já doufala, že mě budou potřebovat víc. Jenže Jana si všechno dělala po svém. Když jsem nabídla pomoc s hlídáním, usmála se a řekla: „Děkujeme, zvládneme to.“ Když jsem přinesla domácí jídlo, poděkovala a talíř zůstal netknutý na lince.

Jednou jsem přišla neohlášeně. Byla jsem poblíž a chtěla jsem jen na chvíli vidět vnoučata. Jana otevřela dveře jen na škvírku: „Promiňte, teď se nám to nehodí.“ Viděla jsem za ní Tomáše, jak sedí u stolu s notebookem a ani nezvedne hlavu. Ten pohled mě bodl do srdce.

Začala jsem si všímat detailů. Když jsem volala Tomášovi, často mi nebral telefon. Odpovídal až večer zprávou: „Promiň, byl jsem v práci.“ Když už jsme spolu mluvili, byl stručný. „Všechno v pohodě, mami.“ A pak ticho.

Moje kamarádky z práce mi říkaly: „Aleno, nech je být. Oni se ozvou.“ Ale jak mám být v klidu? Vždyť je to můj jediný syn! Vždyť jsem ho vychovala sama po smrti manžela. Vždyť jsme byli vždycky tým.

Jednou jsem sebrala odvahu a pozvala je všechny k sobě na nedělní oběd. Připravila jsem svíčkovou podle Tomášova oblíbeného receptu, upekla bábovku. Těšila jsem se jako malá holka. Ale ráno přišla zpráva: „Omlouváme se, Anička má teplotu.“

Seděla jsem u stolu sama a dívala se na prázdné talíře. Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala zbytečná.

Začala jsem přemýšlet, co dělám špatně. Nikdy jsem po nich nic nechtěla – ani peníze, ani pomoc. Naopak, vždycky jim něco přinesu – ovoce z trhu, nové knížky pro děti, domácí marmeládu. Ale čím víc se snažím, tím víc mám pocit, že jim překážím.

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala Tomášovi. „Tome, proč už za mnou nechodíte? Udělala jsem vám něco?“ Na druhém konci bylo dlouho ticho.

„Mami… Jana má pocit, že nás moc kontroluješ. Že pořád radíš a že je to pro ni těžké.“

Zamrazilo mě. „Ale já… já jen chci pomoct.“

„Já vím,“ povzdechl si Tomáš. „Ale někdy je toho moc.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad každým slovem, každým gestem. Možná opravdu moc radím. Možná bych měla být víc v pozadí.

Ale jak to mám udělat? Jak mám být matkou a zároveň cizincem?

Začala jsem chodit na procházky do parku u Hostivařské přehrady. Tam potkávám jiné babičky – některé mají vnoučata pořád u sebe, jiné jsou na tom jako já. Povídáme si o tom, jak se svět změnil. Jak mladí chtějí všechno jinak.

Jednou mi sousedka paní Novotná řekla: „Aleno, musíš jim dát čas. Oni přijdou.“ Ale co když nepřijdou? Co když už nikdy nebudeme rodina jako dřív?

Nedávno mi Tomáš poslal fotku dětí – Anička měla narozeniny a já tam nebyla. Nikdo mě nepozval.

Sedím teď u okna svého bytu a dívám se na šedé paneláky kolem sebe. Přemýšlím o tom, kde je moje místo. Jsem ještě matka? Nebo už jen vzpomínka?

Možná bych měla přestat nosit dárky a koláče a místo toho jim dát prostor. Ale jak se smířit s tím, že už nejsem součástí jejich života?

Říkám si: „Je lepší mlčet a čekat? Nebo bojovat o místo ve vlastní rodině? Co byste udělali vy na mém místě?“