Nikdy dost dobrá: Příběh dcery, která hledala lásku své matky

„Proč jsi zase přinesla trojku z matematiky? Podívej se na Petra, ten má samé jedničky! Kdy už konečně pochopíš, že musíš víc snažit?“ Matčin hlas mi rezonuje v hlavě i po letech. Sedím na staré pohovce v našem panelákovém bytě v Brně a dívám se na zažloutlé fotografie z dětství. Na většině z nich je Petr – usměvavý, v objetí s mámou, zatímco já stojím někde v pozadí, s rukama za zády, nejistá a zbytečná.

Bylo mi osm, když jsem poprvé pochopila, že láska není samozřejmost. Petr byl její slunce, já jen stín. Když jsem přinesla domů diplom z recitační soutěže, máma jen pokrčila rameny: „To je hezké, ale k čemu ti to bude? Petr vyhrál okresní kolo v matematice.“ V tu chvíli jsem se naučila schovávat své radosti i bolesti. Snažila jsem se být neviditelná, abych neranila samu sebe dalšími slovy odmítnutí.

Táta byl tichý muž, který se po práci zavíral v dílně nebo sledoval hokej. Nikdy se mě nezastal. Možná měl pocit, že to není jeho věc, možná sám nevěděl, jak na to. Jednou jsem ho slyšela, jak říká mámě: „Nech ji být, vždyť je ještě malá.“ Máma jen mávla rukou: „Když ji teď nenaučíme pořádku, bude z ní lempl.“

V pubertě jsem začala vzdorovat. Přestala jsem se snažit být dokonalá. Místo toho jsem si barvila vlasy na černo a nosila roztrhané džíny. Máma mě za to trestala mlčením. „Podívej se na sebe! Co si o tobě lidi pomyslí?“ křičela jednou večer, když jsem přišla domů později. Petr mezitím seděl v pokoji a učil se na přijímačky na gympl. Nikdy jsme spolu moc nemluvili. On byl vždycky ten správný syn, já ta problémová dcera.

Jednoho dne jsem utekla z domu. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že už to dál nevydržím. Spala jsem u kamarádky Jany na gauči a přemýšlela, jestli mě doma vůbec někdo postrádá. Máma mi volala až třetí den: „Kde jsi? Víš vůbec, co nám děláš?“ Ani jednou se nezeptala, jak mi je nebo proč jsem odešla.

Po maturitě jsem odešla do Prahy studovat žurnalistiku. Chtěla jsem začít znovu, být někým jiným – někým, koho by snad bylo možné mít rád. Ale stín matčina hlasu mě pronásledoval i tam. Každý neúspěch jsem brala jako důkaz své neschopnosti. Každý úspěch mi připadal nedostatečný.

Petr mezitím vystudoval medicínu a stal se chirurgem v Brně. Máma o něm mluvila s hrdostí v hlase: „Petr operoval dalšího pacienta! Je tak šikovný.“ O mně říkala známým jen: „No, Jana je v Praze. Píše nějaké články.“

Když mi bylo třicet, zemřel táta na infarkt. Vrátila jsem se do Brna na pohřeb a poprvé po letech stála tváří v tvář mámě i Petrovi. Všichni jsme seděli v kuchyni a mlčeli. Máma měla oči zarudlé od pláče, ale když jsem ji objala, ztuhla. „Musíme být silní kvůli Petrovi,“ řekla tiše.

Po pohřbu jsem zůstala ještě pár dní doma. Procházela jsem tátovy věci a našla starý dopis adresovaný mně. „Janičko,“ psal táta roztřeseným písmem, „vím, že to doma nemáš lehké. Ale věř mi, že jsi pro mě vždycky byla důležitá. Jen jsem to neuměl říct.“ Rozplakala jsem se jako malá holka.

Večer jsem seděla s mámou u stolu a poprvé za celý život sebrala odvahu zeptat se: „Mami, proč jsi mě nikdy neměla ráda?“ Podívala se na mě překvapeně, skoro dotčeně: „Co to říkáš? Vždyť jsi moje dcera.“

„Ale nikdy jsi mi to nedala najevo,“ šeptala jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak máma sklopila oči: „Možná jsem byla přísná. Chtěla jsem tě naučit být silná. Já sama jsem od své mámy nikdy neslyšela slovo pochvaly.“

Poprvé jsem v jejím hlase slyšela něco jako lítost.

Od té doby jsme si začaly psát dopisy. Nešlo to rychle – roky bolesti a nepochopení nejde smýt jedním rozhovorem. Ale postupně jsme si začaly rozumět víc než kdy dřív.

Dnes už vím, že některé rány nikdy úplně nezmizí. Ale učím se přijímat samu sebe takovou, jaká jsem – i s tím stínem v duši.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych měla odvahu promluvit dřív? A dá se vůbec někdy odpustit doopravdy? Co si o tom myslíte vy?