Nikdy jsem nechtěla být macechou, ale teď dávám srdce i peníze do dětí svého muže

„Kláro, už je devět! Vypni ten mobil a pojď si vyčistit zuby!“ volám do chodby, kde se ozývá tlumený smích a zvuk videí z TikToku. Klára, Petrův dvanáctiletý poklad, se na mě podívá s pohledem, který by dokázal roztavit ledovec. „Ty nejsi moje máma,“ procedí mezi zuby a zabouchne za sebou dveře.

Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou. V hlavě mi běží: Proč to dělám? Proč jsem si myslela, že to zvládnu? Když jsem před třemi lety potkala Petra na firemním večírku, byl čerstvě rozvedený a otevřeně mi řekl: „Mám dvě děti. Jsou pro mě vším.“ Přikývla jsem. Byla jsem zamilovaná až po uši a připadala jsem si silná. Vždyť děti mám ráda, říkala jsem si. Jenže tehdy jsem netušila, co všechno to znamená.

První rok byl jako na houpačce. Tomášovi bylo osm a byl tichý, uzavřený kluk, co se schovával za knihy a nikdy mi neřekl víc než tři slova za den. Klára byla malá rebelka – drzá, chytrá a neuvěřitelně citlivá na jakoukoli změnu. Každý druhý víkend jsme je měli u nás v bytě na Žižkově. Petr byl šťastný, když jsme všichni seděli u stolu a hráli Člověče, nezlob se. Já jsem se snažila být milá, péct bábovky a vymýšlet výlety do Stromovky.

Jenže pak přišly první konflikty. Klára mi jednou vmetla do tváře: „Táta tě má radši než nás.“ Bylo to jako rána pěstí. Petr mě objal a šeptal: „To přejde.“ Ale nepřešlo. Každý můj pokus o výchovu končil hádkou nebo tichým trucováním. Tomáš se stáhl ještě víc do sebe. A já začala pochybovat.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli na balkoně a já mu řekla: „Nevím, jestli to zvládnu. Nejsem jejich máma.“ Podíval se na mě unavenýma očima: „Já vím. Ale jsi pro ně důležitá. A pro mě taky.“

Začala jsem chodit na terapii. Potřebovala jsem si ujasnit, kde jsou moje hranice. Terapeutka mi řekla: „Nemusíte být jejich matka. Stačí být dospělý člověk, který je tu pro ně.“ Znělo to jednodušeji, než to bylo.

Pak přišla další rána – peníze. Petr platil alimenty své bývalé ženě Janě, která měla nového partnera a často nám psala dlouhé e-maily o tom, co všechno děláme špatně. „Klára potřebuje nový mobil,“ stálo v jednom z nich. „Tomáš by měl chodit na doučování z matematiky.“ Petr byl zoufalý – jeho plat učitele nebyl žádný zázrak a já najednou zjistila, že platím za Klářiny kroužky i Tomášovy nové boty.

Jednou jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně a svěřila se jí: „Mám pocit, že dávám víc než dostávám. Že pořád jenom investuju – čas, peníze, energii – a zpátky dostanu jenom výčitky.“ Lenka se zamyslela: „A co bys chtěla dostat?“ Zaskočila mě ta otázka. Možná uznání? Lásku? Aspoň trochu vděku?

Jednoho dne přišel Tomáš domů uplakaný – ve škole ho šikanovali kvůli brýlím a roztrhaným botám. Sedla jsem si k němu na koberec a objala ho. „To bude dobrý,“ šeptala jsem mu do vlasů. Poprvé mě nechal obejmout bez odporu.

S Klárou to bylo těžší. Jednou přišla domů pozdě večer – byla na diskotéce s kamarádkami a lhala nám do očí o tom, kde byla. Petr křičel, já brečela a Klára mlčela jako zařezaná. Druhý den jsme spolu seděly u snídaně a ona najednou řekla: „Já tě nechci nenávidět.“ Bylo to poprvé, co jsme si opravdu promluvily.

Petr mezitím bojoval s Janou o každou korunu. Jednou večer přišel domů bledý: „Jana chce zvýšit alimenty.“ Seděli jsme nad rozpočtem a já počítala každou stokorunu. Můj plat účetní nebyl žádná sláva – ale věděla jsem, že když teď ustoupím, už nikdy nebudu mít klidné spaní.

Začala jsem dělat víc přesčasů. Přestala jsem si kupovat nové oblečení, abychom mohli dětem dopřát aspoň něco navíc – školní výlet do Krkonoš, nový batoh pro Kláru, doučování pro Tomáše. Někdy jsem měla pocit, že žiju život někoho jiného.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a on mi řekl: „Děkuju ti za všechno.“ Rozbrečela jsem se – poprvé za dlouhou dobu ne kvůli hádce nebo zoufalství, ale protože jsem cítila, že to možná má smysl.

Dnes už vím, že nikdy nebudu jejich máma. Ale možná můžu být někdo, kdo jim pomůže vyrůst v lidi, kteří budou vědět, že je někdo měl rád i tehdy, když to bylo těžké.

Někdy si říkám: Stojí to všechno za to? Kolik toho ještě zvládnu dát? Co byste udělali vy na mém místě?