Nikola, nespěchej se svatbou: Jak jsem unikla bezohledné rodině svého snoubence

„Nikolo, proč jsi ještě neudělala kávu? Víš, že Oskar ji má rád hned po snídani!“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila talíř s tvarohovými lívanci na stůl. Oskarova matka, paní Novotná, stála ve dveřích kuchyně s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit led. Bylo teprve šest ráno a já už cítila, jak mi v hrudi narůstá úzkost.

Oskar ještě rozespale seděl u stolu a ani se neobtěžoval zvednout oči od mobilu. „Mami, nech Nikolu být. Udělala mi snídani, to je fajn,“ zamumlal. Ale paní Novotná se nenechala odbýt. „To je snad samozřejmé, když už tu bydlíš! Až budeš jeho žena, budeš muset zvládat víc než jen lívance.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se neukázat, jak moc mě její slova zasáhla. V hlavě mi zněla slova mojí babičky: „Nikolo, nespěchej se svatbou. Štěstí ti neuteče.“ Vždycky jsem si myslela, že přehání. Ale teď jsem začínala chápat, co tím myslela.

Oskarova rodina byla… jiná. Jeho matka byla všude, jeho sestra Lucie mi neustále dávala najevo, že pro jejich rodinu nejsem dost dobrá. A Oskar? Ten byl mezi nimi jako malý kluk, který se bojí říct svůj názor.

„Nikolo, dneska přijde teta Alena s manželem na oběd. Doufám, že zvládneš něco pořádného uvařit,“ pokračovala paní Novotná a já cítila, jak se mi stahuje žaludek. Práce v kanceláři mě čekala za hodinu a už teď jsem byla vyčerpaná.

„Mami, Nikola má dneska dlouhou směnu,“ pokusil se Oskar o slabou obranu.

„To je jedno! Když chce být součástí rodiny, musí se snažit. My jsme vždycky drželi při sobě a pomáhali si,“ odsekla jeho matka.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem jen přikývla a šla si připravit věci do práce. V koupelně jsem se zadívala do zrcadla a poprvé za dlouhou dobu si přiznala pravdu: nejsem šťastná.

V práci jsem byla duchem nepřítomná. Moje kolegyně Jana si toho všimla. „Nikolo, jsi dneska nějaká bledá. Děje se něco?“ zeptala se starostlivě.

„Jen rodinné věci,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Jana se na mě zadívala tím svým pronikavým pohledem: „Víš, že nemusíš všechno snášet? Někdy je lepší říct dost.“

Celý den mi její slova zněla v hlavě. Když jsem přišla domů, kuchyně už byla plná lidí. Teta Alena s manželem seděli u stolu a paní Novotná rozdávala rozkazy jako generál. Oskar seděl v koutě a tvářil se provinile.

„Nikolo, kde jsi byla tak dlouho? Polévka je studená!“ vyštěkla na mě Lucie.

„Pracovala jsem,“ odpověděla jsem tiše.

„No jo, práce je důležitá, ale rodina je důležitější,“ pronesla teta Alena a významně se na mě podívala.

V tu chvíli mi došlo, že tohle není moje rodina. Že nikdy nebudu patřit mezi ně – ne proto, že bych nebyla dost dobrá, ale proto, že oni nikdy nebudou chtít přijmout mě takovou, jaká jsem.

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Oskar si ke mně přisedl.

„Promiň za mámu… víš, jaká je,“ začal opatrně.

„Oskare… myslíš si vůbec, že tohle zvládnu? Že chci žít takhle?“ zeptala jsem se ho přímo.

Mlčel dlouho. „Já… nevím. Ale nechci tě ztratit.“

„A co když už jsem se ztratila sama sobě?“ odpověděla jsem tiše.

Následující dny byly jako zlý sen. Paní Novotná začala plánovat svatbu bez mého souhlasu – vybírala šaty, domlouvala hostinu v místní sokolovně a dokonce rozeslala pozvánky. Cítila jsem se jako figurína v cizím životě.

Jednoho večera mi zavolala babička. „Nikolo, slyšela jsem od mamky o té svatbě… Jsi šťastná?“

Rozplakala jsem se. „Nevím… bojím se říct ne.“

„Štěstí ti neuteče,“ zopakovala babička klidně. „Ale když budeš žít podle druhých, utečeš sama sobě.“

Ten večer jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom všem – o Oskarovi, jeho rodině i o sobě samotné. Ráno jsem vstala dřív než obvykle a sbalila si pár věcí do batohu.

Oskar mě našel v předsíni. „Kam jdeš?“ zeptal se vyděšeně.

„Musím být chvíli sama,“ řekla jsem pevně. „Musím zjistit, co vlastně chci.“

Odešla jsem k babičce na venkov. Tam jsem poprvé po dlouhé době cítila klid. Chodila jsem po lese, pomáhala babičce na zahradě a pomalu si uvědomovala jednu věc: mám právo být šťastná podle sebe.

O týden později mi přišla zpráva od Oskara: „Chybíš mi.“

Odpověděla jsem upřímně: „Chybím sama sobě víc.“

Dnes už vím, že někdy je lepší odejít než zůstat tam, kde vás nerespektují. A někdy je největší odvaha říct ne – nejen druhým, ale i sobě samé.

Možná bych měla být vděčná za tohle probuzení – ale proč je tak těžké postavit se vlastnímu strachu? Co byste udělali vy na mém místě?