Nový začátek: Jak jsme našli klid poté, co jsme odešli od tchyně

„To už snad není možný! Proč mi zase vyhodila moje věci z lednice?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco jsem držela v ruce prázdnou krabičku od jogurtu. Můj manžel Petr stál opřený o futro a jen bezmocně pokrčil rameny. „Mami říkala, že to bylo prošlé,“ zamumlal tiše, ale já věděla, že to není pravda. Tohle nebylo poprvé. Každý den se mezi mnou a jeho matkou, paní Novotnou, stupňovalo napětí. Každý den jsem cítila, jak se mi svírá žaludek, když jsem slyšela její kroky na chodbě.

Bydleli jsme u ní už tři roky. Původně to mělo být jen na pár měsíců, než si našetříme na vlastní byt. Ale jak už to bývá, život měl jiné plány. Petr přišel o práci, já byla na mateřské s naší malou Aničkou a peníze se tenčily. Paní Novotná nám nabídla pomoc, ale brzy se ukázalo, že její představa o společném bydlení je úplně jiná než ta naše.

„Takhle to dál nejde,“ šeptala jsem jednou večer Petrovi do tmy, když jsme leželi vedle sebe v dětském pokoji, který nám tchyně velkoryse přenechala. „Já už to nevydržím. Každý den mám pocit, že tu překážím.“ Petr mlčel dlouho. „Já vím,“ řekl nakonec. „Ale co budeme dělat? Nemáme kam jít.“

Začalo to nenápadně. Nejprve mi paní Novotná radila, jak mám vařit Aničce příkrmy. Pak mi začala přerovnávat skříň s oblečením. Vrcholem bylo, když mi jednou před Petrem řekla: „Víš, Jitko, za nás jsme děti vychovávali jinak. Ty jsi na tu malou moc měkká.“ Cítila jsem se ponížená a bezmocná. Petr se mě sice zastal, ale hádky mezi ním a jeho matkou byly čím dál častější.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem je v kuchyni. „Petr, ona tě jen využívá! Podívej se na ni, nic neumí pořádně udělat!“ slyšela jsem paní Novotnou. Petr jí odpovídal tiše, ale pevně: „Mami, Jitka je moje žena. Prosím tě, nech toho.“ V tu chvíli jsem věděla, že musíme pryč.

Začali jsme hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny byly vysoké a nabídky mizely rychleji, než jsme stihli zavolat. Každý večer jsme seděli u stolu s notebookem a prohlíželi inzeráty. Anička si hrála na koberci a já si v duchu představovala, jaké by to bylo mít vlastní klidný domov.

Jednoho dne nám zavolala paní z realitky: „Máme pro vás byt v Modřanech. Je malý, ale útulný.“ Jeli jsme se tam podívat hned druhý den. Byt byl opravdu maličký – dvě místnosti a kuchyňský kout – ale když jsem otevřela okno a ucítila čerstvý vzduch, věděla jsem, že je to ono.

Stěhování bylo hektické. Paní Novotná se tvářila uraženě a nepromluvila se mnou ani slovo. Petr byl nervózní a Anička plakala pokaždé, když viděla krabice. Ale já cítila úlevu. Konečně jsme měli šanci začít znovu.

První noc v novém bytě jsme seděli na zemi uprostřed krabic a jedli pizzu z krabice. Petr mě objal a zašeptal: „Děkuju ti, že jsi to vydržela.“ Já měla slzy v očích – poprvé po dlouhé době to byly slzy štěstí.

Začali jsme si budovat nový život. Bylo to těžké – peněz nebylo nazbyt, často jsme se hádali kvůli maličkostem a oba jsme byli unavení. Ale najednou jsme byli tým. Nikdo nám neříkal, jak máme žít nebo vychovávat dítě. Každý večer jsme uspávali Aničku spolu a povídali si o tom, co nás čeká.

Časem se vztahy s paní Novotnou trochu uklidnily. Začala nám volat a ptát se na Aničku. Občas přišla na návštěvu – už ne jako paní domu, ale jako babička na návštěvě. Naučila jsem se jí odpouštět a chápat její strach o syna i vnučku.

Dnes už vím, že někdy je potřeba udělat těžký krok a odejít ze situace, která nás ničí – i když to znamená nejistotu a strach z budoucnosti. Náš vztah s Petrem je silnější než kdy dřív a Anička vyrůstá v klidném prostředí.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Kolik rodin u nás žije pod jednou střechou jen proto, že nemají jinou možnost? Kolik žen cítí stejnou bezmoc jako já tehdy? Co byste udělali vy na mém místě?