Nový začátek: Jak soužití s tchyní změnilo můj život

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Tvoje maminka zase přeskládala celou lednici. Já už nevím, kde mám máslo!“ vyhrkla jsem, sotva jsem ráno otevřela dveře kuchyně. Martin jen zvedl oči od novin a povzdechl si: „Prosím tě, vydrž to. Je po operaci, potřebuje klid.“

Bylo to už třetí ráno, co u nás bydlela paní Marie, moje tchyně. Po operaci kyčle nemohla být sama ve svém bytě v Nuslích, a tak jsme ji vzali k sobě do našeho dvoupokojového bytu na Jižním Městě. Všichni mě varovali – „Tchyně v bytě? To je na rozvod!“ – ale já si říkala, že to zvládnu. Jenže už první týden jsem měla pocit, že se dusím.

Marie byla zvyklá na svůj řád. Vstávala v šest, vařila silnou meltu a snídala chleba s máslem. Já jsem spíš typ na jogurt v posteli v osm. Každý den jsem nacházela věci na jiných místech – hrnky v kredenci, utěrky v šuplíku s příbory. A když jsem jednou přišla domů z práce, zjistila jsem, že mi vyprala svetr na šedesátku. Byl teď vhodný tak pro panenku.

Jednoho večera jsem to nevydržela. „Paní Marie, já vím, že to myslíte dobře, ale já už nemám sílu pořád něco hledat. Tohle není váš byt!“ vyhrkla jsem a hned mi bylo do breku. Marie se na mě dlouze podívala a pak tiše řekla: „Já vím, že vám lezu na nervy. Ale doma bych to sama nezvládla.“

V tu chvíli jsem poprvé viděla její zranitelnost. Byla to hrdá žena, celý život pracovala jako zdravotní sestra na Bulovce, vychovala dvě děti sama po smrti manžela. A teď je odkázaná na pomoc snachy, kterou nikdy moc nemusela.

Další dny jsme spolu moc nemluvily. Martin se snažil být prostředníkem, ale spíš to všechno zhoršoval. Jednou večer jsem slyšela Marii plakat v pokoji. Dlouho jsem stála za dveřmi a přemýšlela, jestli mám vejít. Nakonec jsem zaklepala.

„Můžu dál?“ zeptala jsem se tiše.

Marie si utírala oči do kapesníku. „Promiňte mi to všechno. Já jen… mám strach, že už nikdy nebudu sama sebou.“

Sedla jsem si k ní a poprvé jsme si opravdu povídaly. O jejím dětství v Litoměřicích, o tom, jaké to bylo být mladou vdovou v Praze v osmdesátých letech. O tom, jak moc jí chybí nezávislost.

Od té chvíle se něco změnilo. Začaly jsme spolu vařit – ona mě naučila dělat pravé české knedlíky bez prášku do pečiva a já jí ukázala, jak se peče banánový chlebíček podle receptu z internetu. Smály jsme se u toho a hádaly se o to, jestli má být guláš hustý nebo řídký.

Jednou jsme spolu šly na procházku kolem Hostivařské přehrady. Marie šla pomalu o berlích, ale byla šťastná. „Víš, nikdy bych nevěřila, že si s tebou budu rozumět,“ řekla mi najednou. „Já taky ne,“ přiznala jsem se a obě jsme se rozesmály.

Samozřejmě nebylo všechno růžové. Občas jsme se pohádaly kvůli maličkostem – třeba když mi kritizovala způsob žehlení košil nebo když mi nechtěně řekla, že neumím pořádně uklidit koupelnu. Ale už jsme věděly, že si to můžeme říct a nezůstane po tom ticho.

Martin byl šťastný, že mezi námi není napětí. Dokonce začal trávit víc času doma a občas nám uvařil večeři – jeho slavné špagety s kečupem a eidamem.

Po třech měsících se Marie mohla vrátit domů. Bylo mi to líto. Zvykla jsem si na její přítomnost, na společné večery u televize i na její rady ohledně bylinek na balkoně.

Když odcházela, objala mě pevněji než kdy předtím. „Děkuju ti za všechno,“ zašeptala mi do ucha.

Dneska za ní chodíme každý týden na návštěvu. Vždycky má pro nás připravený koláč a já jí nosím nové recepty z internetu. Už nejsme jen snacha a tchyně – jsme dvě ženy, které si prošly těžkým obdobím a našly k sobě cestu.

Někdy si říkám: Kolik rodin by mohlo být šťastnějších, kdyby si dokázaly odpustit staré křivdy? Proč je tak těžké přiznat si slabost a požádat o pomoc? Co myslíte vy?