Odchod v tichosti: Když domov přestane být útočištěm

„Terezo, kam jdeš? Vždyť venku lije!“ ozvalo se za mnou, když jsem v předsíni rychle nazouvala boty. Hlas mé tchyně, paní Věry, mě vždycky dokázal rozklepat. Tentokrát jsem ale byla rozhodnutá. „Jen na chvíli ven,“ zalhala jsem a doufala, že si nevšimne batohu schovaného pod bundou.

Byl to jeden z těch dnů, kdy se dusno v našem bytě dalo krájet. Manžel Petr byl v práci, jeho matka už od rána pobíhala po kuchyni a nahlas komentovala každý můj pohyb. „Takhle se to nedělá, Terezo. Když už neumíš vařit knedlíky, tak aspoň umyj okna.“ Její věčné poznámky mě ničily. Petr se mě nikdy nezastal. Naopak – když jsem si stěžovala, jen mávl rukou: „To je prostě máma. Zvykni si.“

Ale já si nezvykla. Každý den jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc. Přestala jsem spát. Přestala jsem jíst. Přestala jsem být sama sebou. Až dnes, když oba odešli – Petr na noční do nemocnice a jeho matka k sestře – jsem popadla pár věcí a vyběhla ven. Déšť mi stékal po tváři a já nevěděla, jestli jsou to slzy nebo voda.

Teď sedím v podnájmu u kamarádky Jany na Žižkově. Její byt je malý, ale útulný. Jana mi uvařila čaj a jen mlčky seděla naproti mně. „Chceš o tom mluvit?“ zeptala se tiše. Dlouho jsem mlčela. Pak ze mě všechno začalo padat – jak mě tchyně ponižovala, jak Petr nikdy nezasáhl, jak jsem se cítila jako vetřelec ve vlastním životě.

„A co teď?“ zeptala se Jana opatrně. „Vrátíš se?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Mám pocit, že kdybych se vrátila, už bych tam nebyla já. Jen nějaký stín.“

Telefon mi vibroval v kapse. Zpráva od Petra: „Kde jsi? Máma je hysterická. Zavolej.“ Další zpráva: „Co si to dovoluješ? Takhle utéct? Vrať se okamžitě.“

Cítila jsem směs úlevy a viny. Vždycky jsem byla ta hodná holka, která nikoho nezklame. Ale teď jsem zklamala všechny – Petra, jeho matku, možná i sebe.

Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Petrem. „Proč ji necháváš, aby mi takhle mluvila?“ křičela jsem zoufale. On jen pokrčil rameny: „Jsi moc citlivá. Máma to nemyslí zle.“

Ale ona to myslela zle. Každé její slovo bylo jako jedovatý šíp. „Tvoje matka tě nikdy nebude mít ráda,“ řekla mi jednou potichu do ucha, když jsme byly samy v kuchyni.

Teď tu sedím a přemýšlím, co dál. Mám pocit, že jsem na útěku nejen před nimi, ale i před sebou samotnou. Co když jsem opravdu moc citlivá? Co když je chyba ve mně?

Jana mě pohladila po ruce: „Terezo, nejsi slabá. Jen jsi už nemohla dál.“

Venku začalo svítat a já poprvé za dlouhou dobu ucítila náznak klidu. Ale zároveň i strach z toho, co přijde dál. Co když mě Petr donutí vrátit se? Co když mě bude všude hledat? Co když budu muset začít úplně od začátku?

Další den mi volala máma: „Terezko, co se stalo? Petr volal i nám! Vrať se domů, promluvíme si.“ Ale já věděla, že doma už není tam, kde bývalo.

Večer mi Jana přinesla starý deník a řekla: „Zkus si všechno napsat. Pomůže ti to.“ A tak píšu – o svých snech, které jsem pohřbila pod nánosem cizích očekávání; o lásce, která se změnila v boj o přežití; o tom, jak těžké je odejít i když víte, že musíte.

Petr mi poslal další zprávu: „Jestli se nevrátíš do týdne, podám žádost o rozvod.“ Čekala bych, že mě to zlomí – ale místo toho cítím úlevu.

Začínám pomalu zjišťovat, kdo vlastně jsem bez nich. Bez jejich hlasů v hlavě. Bez strachu z dalšího dne.

Možná je tohle začátek něčeho nového.

A tak se ptám sama sebe – bylo správné odejít? Nebo jsem měla bojovat dál? Co byste udělali vy na mém místě?