Odvedl mi vnoučka – Opravdu jsem špatná babička, když šetřím na sladkostech?

„Tohle už je moc, Marie! Takhle se o Tomáška starat nemůžete!“ křičel na mě Petr, můj zeť, zatímco balil vnoučkovy věci do batůžku. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tomášek seděl na židli a nechápavě sledoval, co se děje. „Tati, proč musíme domů? Já chci zůstat u babičky!“ ozval se jeho tenký hlásek, ale Petr byl neoblomný.

Všechno to začalo tak nevinně. Byla sobota ráno a Tomášek u mě spal už druhou noc. Vždycky jsem se těšila, když mi ho dcera Jana s Petrem svěřili. Snídali jsme spolu, povídali si o škole a pak jsme šli na procházku k rybníku. Po obědě přišel ten osudný moment. Tomášek si chtěl dát čokoládovou tyčinku, ale já jsem mu řekla: „Nejdřív ovoce, pak sladkost. Maminka by nebyla ráda, kdybys jedl jen samé cukrovinky.“

Tomášek se zamračil, ale poslechl. Jenže když Petr přišel odpoledne pro syna, Tomášek si postěžoval: „Babička mi nedala čokoládu.“ Petr se na mě podíval takovým tím pohledem, který jsem znala už od začátku jejich vztahu s Janou – pohledem plným nedůvěry a odsudku.

„Marie, vy snad nemáte ani těch pár korun na sladkosti? Nebo proč mu to odpíráte?“ zeptal se posměšně. Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. „Péťo, já ho mám ráda jako vlastní dítě! Ale myslím si, že sladkostí má až až. Nechci, aby měl zkažené zuby nebo byl hyperaktivní.“

Petr jen mávl rukou a začal balit Tomáškovi věci. Jana stála za ním a mlčela. Věděla jsem, že je mezi nimi napětí – Petr je tvrdohlavý a rád má vše pod kontrolou. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by mi mohl vzít vnoučka jen kvůli takové hlouposti.

Když odešli, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a rozplakala se. Vzpomínala jsem na své dětství – jak jsme měli sladkosti jen o Vánocích nebo na pouti. Vychovala jsem tři děti a nikdy jim nic nechybělo. Ano, někdy jsme šetřili, ale vždycky jsme měli dost lásky a porozumění.

Celý večer jsem přemýšlela, jestli jsem opravdu udělala chybu. Možná jsem měla být shovívavější? Nebo je to prostě tím, že dnešní rodiče chtějí dětem dopřát všechno hned? Zavolala jsem Janě, ale nebrala mi telefon. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Druhý den ráno jsem šla do kostela. Modlila jsem se za Tomáška i za naši rodinu. Po mši za mnou přišla sousedka Alena: „Marie, co se stalo? Vypadáš utrápeně.“ Všechno jsem jí vyprávěla a ona mě objala: „Neboj se, Péťa zase vychladne. On je takový odjakživa. Ale ty jsi skvělá babička.“

Celý týden jsem čekala na zprávu od Jany nebo Petra. Když mi konečně zazvonil telefon, byla to Jana: „Mami, promiň… Petr to přehnal. Ale on má strach, že Tomášek nebude mít všechno jako ostatní děti.“

„Janičko,“ vzlykla jsem do telefonu, „já bych pro Tomáška udělala první poslední! Ale myslím si, že láska je víc než čokoláda.“

„Já vím,“ povzdechla si Jana. „Ale Petr je jiný… On měl v dětství všechno zakázané a teď to chce Tomáškovi vynahradit.“

Další víkend mi Tomáška zase přivezli. Petr byl odměřený, ale Jana mě objala a pošeptala: „Neboj se, mami. My to zvládneme.“

S Tomáškem jsme šli na zahradu trhat jahody. „Babičko, já tě mám rád i bez čokolády,“ řekl najednou a pevně mě objal kolem krku.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na hvězdy. Přemýšlela jsem o tom, jak je těžké najít rovnováhu mezi tím, co jsme zažili my a co chtějí dnešní rodiče pro své děti. Opravdu je láska měřitelná počtem sladkostí? Nebo je důležitější čas a pozornost?

Možná bych měla být tolerantnější… Ale kde je hranice mezi rozmazlováním a opravdovou péčí? Co si o tom myslíte vy? Je správné ustupovat mladším generacím ve všem – nebo máme právo stát si za svým?