Omluvila jsem se své snaše za svou tvrdost: Příběh jedné tchyně a jejího poznání

„Proč jsi zase nechala ty hrnce v dřezu? Myslíš, že se umyjí samy?“ zasyčela jsem na Janu, sotva vešla do kuchyně. Bylo ráno, venku mrholilo a já už od šesti hodin běhala po bytě, abych stihla všechno připravit. Michael byl v práci, vnouček ještě spal a já… já byla zase sama na všechno.

Jana se na mě podívala těma svýma klidnýma očima, které mě vždycky rozčilovaly. „Chtěla jsem je umýt hned po snídani, Marie. V noci mi nebylo dobře.“

„V noci ti nebylo dobře…“ zopakovala jsem ironicky a v duchu si připomněla, jak jsem po smrti manžela neměla čas být nemocná. Dvě děti, práce v knihovně, domácnost. Nikdo se mě neptal, jestli mi je dobře. Prostě jsem musela fungovat.

Michael byl tehdy čtrnáctiletý kluk, když nám tatínek odešel. Pomáhal mi, jak mohl, ale stejně jsem měla pocit, že všechno stojí na mně. A teď? Teď mám pocit, že všechno stojí zase jen na mně. Jenže už nejsem mladá a síly ubývají.

Když se Michael oženil s Janou, byla jsem ráda. Byla tichá, slušná holka z vedlejší vesnice. Myslela jsem si, že si budeme rozumět. Ale když přišla nabídka práce v Praze a oni se rozhodli zůstat u nás, než si našetří na vlastní byt, začalo to mezi námi skřípat.

„Marie, můžu ti s něčím pomoct?“ ozvala se Jana opatrně.

„To už je teď jedno,“ odsekla jsem a cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek i lítost zároveň. Proč mi to všechno tak vadí? Proč mě rozčiluje každý její pohyb?

Večer sedím v obýváku a slyším, jak se Michael s Janou tiše baví v ložnici. Snažím se nevnímat jejich šeptání, ale útržky rozhovoru ke mně stejně doléhají.

„Mami je poslední dobou nějaká podrážděná,“ říká Michael tiše.

„Možná je jen unavená,“ odpovídá Jana.

„Ale ona tě pořád napomíná…“

Zabolí mě to. Vím, že mají pravdu. Ale neumím to zastavit. Jako bych byla uvězněná ve vlastním těle, které reaguje podrážděně na každou maličkost.

Druhý den ráno nacházím na stole lístek: „Marie, jdu s malým k doktorovi. Vrátíme se kolem poledne. Jana.“

Místo úlevy cítím prázdno. Najednou mi chybí její tichá přítomnost v kuchyni. Chybí mi i to, že mám komu říct svoje starosti – i když jsem si to nikdy nepřiznala.

Odpoledne přijde Grace na návštěvu. Moje dcera je pravý opak Jany – hlučná, energická, vždycky má co říct.

„Mami, proč jsi na Janu tak zlá?“ vyhrkne hned mezi dveřmi.

„Já nejsem zlá! Jen chci, aby tu byl pořádek!“ bráním se.

Grace si povzdechne. „Víš, že kvůli tomu Michael uvažuje, že se odstěhují dřív? Jana už to nezvládá.“

Zamrazí mě. Najednou si uvědomím, že bych mohla přijít o syna i o vnoučka jen kvůli své tvrdosti.

Večer sedím u stolu a přehrávám si v hlavě všechny ty chvíle, kdy jsem na Janu křičela kvůli hloupostem – špatně složenému prádlu, zapomenutému nákupu nebo tomu zatracenému dřezu. Vzpomenu si na svou tchyni – taky byla tvrdá a já jí to nikdy neodpustila.

Najednou mi dojde, že dělám přesně to samé.

Když se Jana vrátí domů, čekám ji v kuchyni. Srdce mi buší až v krku.

„Jano… můžu s tebou mluvit?“ začnu nejistě.

Přikývne a sedne si ke stolu.

„Chtěla bych se ti omluvit,“ řeknu tiše. „Vím, že jsem na tebe byla často zbytečně tvrdá. Asi… asi jsem si zvykla všechno zvládat sama a neumím si říct o pomoc jinak než křikem.“

Jana mlčí a já mám pocit, že se propadnu hanbou.

„Nechci, abys měla pocit, že tu nejsi vítaná,“ dodám ještě tišeji.

Chvíli je ticho. Pak Jana natáhne ruku a položí ji na mou dlaň.

„Děkuju vám za omluvu,“ řekne prostě. „Vím, že to pro vás není lehké.“

V tu chvíli mi spadne kámen ze srdce. Poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že jsme opravdu rodina.

Od té doby se snažím být jiná. Ne vždycky se mi to daří – staré zvyky umírají těžko. Ale když vidím Michaelův úsměv nebo slyším smích vnoučka z vedlejšího pokoje, vím, že to stojí za to.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké přiznat vlastní chybu? A kolik rodin by mohlo být šťastnějších, kdybychom si dokázali říct obyčejné „promiň“?