Oslava, která mě málem zlomila: Jak jsem (ne)zvládla narozeninovou hostinu pro tchýni

„Jano, letos to zvládneme u nás, co říkáš?“ zeptal se mě Petr, když jsme seděli u večerního čaje. Věděla jsem, že jeho maminka má kulaté narozeniny a že by bylo hezké, kdybychom ji pohostili. „Jasně, proč ne,“ odpověděla jsem s úsměvem, ale už v tu chvíli mi v hlavě začaly běžet seznamy jídel, úklid, dekorace a hlavně – jak to všechno stihnu, když mám práci a dvě malé děti.

První rána přišla hned druhý den. „Jani, mamka by si přála, abychom pozvali i tetu Alenu s rodinou. A taky strejdu Karla, prý se dlouho neviděli.“ Počítám v duchu – to je už deset lidí. „A co kdybychom udělali něco tradičního? Svíčkovou, knedlíky, domácí dort…“ Petr se na mě dívá s nadějí v očích. „To zvládnu,“ říkám nahlas, ale v hlavě mi běží: Kdy to mám všechno dělat? A co když se něco pokazí?

Začínám plánovat. V práci mám teď uzávěrku, děti jsou nachlazené a v noci skoro nespím. V pátek večer, místo aby se mi ulevilo, že je víkend, sedím nad papírem a píšu nákupní seznam. „Mami, můžu ti pomoct?“ ptá se malá Anička. „Teď ne, zlatíčko, musím to všechno naplánovat.“ Cítím, jak mi stoupá tlak. V sobotu ráno vyrážím do supermarketu. Fronty, lidi, nervózní pohledy. Všichni nakupují, jako by měl přijít konec světa. Když konečně dorazím domů, čeká mě další maraton – uklidit obývák, připravit těsto na dort, naložit maso.

Večer už sotva stojím na nohou. Petr si všimne mého zoufalství. „Jani, nechceš s něčím pomoct?“ ptá se. „Můžeš vysát a připravit stůl,“ odpovím, ale vím, že většina zůstane na mně. V noci nemůžu spát. Přemýšlím, jestli jsem na něco nezapomněla. V hlavě mi běží scénáře: co když se svíčková srazí, co když dort nebude držet, co když se tchýně urazí, že není všechno podle jejího gusta?

V den oslavy vstávám v šest. Děti ještě spí, Petr taky. V kuchyni je ticho, jen já a moje nervy. Míchám omáčku, krájím zeleninu, peču korpus. Najednou slyším za sebou hlas: „Jani, nezapomněla jsi na bezlepkové pečivo pro tetu Alenu?“ Ztuhnu. „Ne, to jsem úplně vypustila!“ Petr se tváří provinile. „Já ti to říkal…“ Vybíhám do pekárny, kde mají poslední bezlepkový chléb. Když se vracím, doma už je rušno. Děti se hádají, Petr hledá sváteční ubrus, který jsem samozřejmě zapomněla vyprat.

Hosté přicházejí. Tchýně mě objímá, ale hned si všímá, že na stole nejsou její oblíbené okurky. „Jani, ty moje okurčičky, ty tu nejsou?“ Snažím se usmát. „Promiň, nějak jsem je přehlédla.“ Teta Alena se ptá, jestli je maso opravdu bez mouky. Strejda Karel si stěžuje, že pivo není dost studené. Děti běhají kolem stolu, Anička rozlije džus na ubrus.

Snažím se zachovat klid. „Tak, dobrou chuť všem!“ říkám a doufám, že si nikdo nevšimne, že svíčková je trochu kyselejší, než by měla být. Tchýně si přidává, ale mlčí. Petr se na mě usměje a šeptá: „Jsi skvělá.“

Po obědě přichází dort. Děti zpívají, tchýně sfoukne svíčky. Všichni tleskají, ale já cítím, jak mi tečou slzy úlevy. Když hosté odcházejí, teta Alena mě obejme: „Jani, bylo to krásné. Ale příště si to udělej jednodušší, vždyť nejde o dokonalost.“

Sedím v kuchyni mezi špinavým nádobím a přemýšlím, proč jsem si na sebe vzala tolik. Kvůli rodině? Kvůli sobě? Kvůli tomu, abych byla dokonalá snacha? Petr mě obejme a šeptá: „Děkuju.“

A já si říkám: Proč máme pocit, že musíme být dokonalí? Není někdy lepší prostě si to užít, i když není všechno perfektní? Co byste udělali vy na mém místě?