Pět let dluhu: Když rodina rozdělí peníze i srdce

„A co když už nám to nikdy nevrátí?“ slyším mámin hlas, ostrý jako nůž, zatímco se v kuchyni snažím zamíchat polévku. Vzduch je těžký, napětí by se dalo krájet. „Mami, prosím tě, už jsme to řešili stokrát,“ odpovídám unaveně. „Je to pět let. Oni sami vědí, že nám dluží.“

Moje máma, paní Ivana, nikdy nenechá věci vyšumět. „Jitko, ty jsi moc hodná. Ale svět není fér. Když jim to neřekneš, budou si myslet, že je to v pořádku.“

V tu chvíli se otevřou dveře a můj muž Petr vejde domů. V očích má únavu i jakousi odevzdanost. „Ahoj,“ pozdraví nás obě a políbí mě na tvář. „Zase to řešíte?“ ptá se tiše.

„Ano,“ odpovím a cítím, jak mi v hrudi narůstá úzkost. „Mamka si myslí, že bychom měli tvým rodičům připomenout ten dluh.“

Petr si povzdechne a posadí se ke stolu. „Jitko, vždyť víš, že teď nemají z čeho vracet. Táta je po operaci kyčle, máma je v důchodu. Navíc… jsou to moji rodiče.“

„A my jsme co?“ vyhrkne máma. „Vy jste mladí, máte dvě děti, hypotéku na byt a teď ještě splácíte auto! Ty peníze byly vaše! Z Jitčiny mateřské a z vašich úspor!“

Zavládne ticho. Dívám se na Petrové ruce – silné, pracovité, ale teď bezradně sevřené v pěst. Vzpomenu si na ten den před pěti lety. Bylo jaro, čekala jsem druhou dceru a Petrův táta volal s prosbou o pomoc. Prý jim praskla střecha na chalupě v Orlických horách a potřebují rychle opravit, jinak jim voda zničí celý dům.

Tehdy jsme neváhali. Petr řekl: „Jsou to naši rodiče. Pomůžeme jim.“ A já souhlasila – vždyť rodina si má pomáhat. Poslali jsme jim dvě stě tisíc korun. Byla to skoro celá naše rezerva.

Jenže pak přišel covid, Petr měl méně práce a já byla doma s dětmi. Peníze začaly chybět. A teď, když potřebujeme novou pračku a starší dcera má jet na školu v přírodě, nemáme z čeho brát.

„Petře,“ začnu opatrně, „já vím, že je to těžké. Ale neměli bychom jim aspoň říct, že ty peníze teď opravdu potřebujeme?“

Petr zavrtí hlavou. „Nechci je zatěžovat. Táta by si to vzal hrozně k srdci. Navíc… já bych jim to nejradši odpustil.“

Máma vyprskne: „Odpustil? To snad nemyslíš vážně! Kdyby šlo o moji rodinu, nikdy bych si to nedovolila!“

Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Jsem rozpolcená mezi dvěma světy – mezi rodinou, ze které pocházím, a tou, kterou jsem si sama vytvořila.

Večer sedím s Petrem u stolu a mlčky pijeme čaj. Děti už spí. „Víš,“ řekne najednou Petr tiše, „já mám pořád pocit, že ti dlužím omluvu. Že jsem tě do toho zatáhl.“

Chytím ho za ruku. „To není tvoje vina. Udělali jsme to společně.“

„Ale tvoje máma má pravdu,“ povzdechne si Petr. „Moji rodiče by měli vědět, že nám ty peníze chybí.“

„A co kdybychom jim napsali dopis?“ navrhnu nesměle. „Ne vyčítavý… jen upřímný.“

Petr přikývne. „Zkusíme to.“

Celou noc nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jak se rodiny dokážou rozdělit kvůli penězům – a jak je těžké najít správnou míru mezi pomocí a vlastním přežitím.

Dopis píšu já:

Milí maminko a tatínku,

víme, že poslední roky nebyly jednoduché ani pro vás, ani pro nás. Chtěli jsme vám tehdy pomoci s opravou chalupy a nikdy jsme toho nelitovali. Teď ale sami procházíme těžším obdobím a potřebovali bychom část půjčených peněz zpět – pokud by to bylo možné.

Máme vás rádi a nechceme mezi námi žádné napětí.

Vaše Jitka a Petr

Dopis posíláme poštou – Petr nechce volat ani psát SMS.

Týden čekáme na odpověď. Každý den kontroluji schránku i telefon. Nakonec přijde dopis od tchyně:

Drazí Jitko a Petře,

moc nás mrzí vaše situace i to, že jsme vám zatím nemohli nic vrátit. Tatínkovi stále splácíme léčbu a já mám malý důchod. Ale uděláme vše pro to, abychom vám aspoň něco poslali do konce roku.

Máme vás moc rádi.

Vaše maminka s tatínkem

Čtu dopis nahlas Petrovi i své mámě. Máma jen mlčí a kroutí hlavou.

„Vidíš?“ říká Petr tiše. „Není to jednoduché pro nikoho.“

A já přemýšlím: Je správné chtít po rodině splácet dluhy? Nebo je důležitější zachovat vztahy? Co byste udělali vy na mém místě?