Pět let pod jednou střechou: Když rodina není jen radost

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši! Pět let? U nás?“ vyhrkla jsem, sotva jsem zavřela dveře za manželem. Jeho pohled byl klidný, až mě to rozčilovalo ještě víc. „Lucie, je to jen na dobu, co bude Jana studovat. Nemá kde bydlet a Praha je drahá. Je to rodina.“

Rodina. To slovo mi rezonovalo v hlavě jako ozvěna. Vždycky jsem si myslela, že rodina je bezpečí, domov, místo, kde se člověk může schovat před světem. Ale teď jsem měla pocit, že se můj vlastní domov mění v cizí území. Tomášova sestřenice Jana byla vždycky ta tichá holka z vesnice u Litomyšle, kterou jsem viděla maximálně na rodinných oslavách. Nikdy jsme si nebyly blízké. A teď měla bydlet s námi. Pět let.

První večer byl zvláštní. Jana přijela s jedním kufrem a batohem, v očích strach i naděje. „Ahoj Lucie,“ řekla tiše a já se snažila usmát. „Ahoj Jano. Pokoj máš nahoře, vedle koupelny.“

Tomáš byl nadšený. „Uvidíš, Lucko, ona je hodná. Pomůže ti doma, nebudeš na všechno sama.“ Jenže já jsem nikdy nechtěla pomoc. Chtěla jsem svůj klid, svůj prostor, svoje manželství bez svědků.

První týdny byly plné rozpaků. Jana byla neviditelná – ráno odešla na přednášky, večer se učila v pokoji. Ale i tak jsem cítila její přítomnost všude – v koupelně, kde zůstávaly její dlouhé vlasy; v kuchyni, kde mizelo jídlo rychleji než dřív; v obýváku, kde se občas ozýval její tichý smích při telefonátu s maminkou.

Jednou večer jsem zaslechla Tomáše a Janu v kuchyni. Smáli se něčemu, co jsem neslyšela. Vešla jsem dovnitř a najednou bylo ticho. „Co je?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla. „Nic,“ usmál se Tomáš. „Jana mi vyprávěla historku ze školy.“

Začala jsem žárlit. Ne na Janu jako ženu – ale na to, že Tomáš má někoho dalšího, komu může vyprávět své starosti a radosti. Já jsem byla ta protivná manželka, co pořád něco řeší.

Jednoho dne přišla Jana domů uplakaná. „Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně. „Vyhodili mě od zkoušky,“ vzlykla. „Já to nezvládnu.“

Najednou jsem cítila soucit. Sedla jsem si k ní a objala ji. „To zvládneš. Každý někdy selže.“ Poprvé jsme spolu mluvily jako dvě ženy, ne jako soupeřky o prostor.

Jenže klid netrval dlouho. Jana si začala vodit kamarády – nejdřív jen na chvilku, pak zůstávali déle. Jednou jsem přišla domů a v kuchyni seděli čtyři cizí lidé a smáli se nad hrnkem čaje.

„Tohle není kolej!“ vybuchla jsem později na Tomáše. „Já tu chci mít klid! Chci přijít domů a nemuset se bát, kdo mi sedí v kuchyni!“

Tomáš byl unavený z práce a moje výčitky ho ničily. „Lucie, vždyť je to jen pár let! Proč to nemůžeš pochopit?“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. O drobnosti – o špinavé nádobí, o hlučné večery, o to, kdo koupí mléko. Ale ve skutečnosti jsme bojovali o něco mnohem hlubšího – o pocit domova.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem Janu plakat ve svém pokoji. Šla jsem za ní a našla ji schoulenou pod dekou.

„Chceš si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.

„Já tu nechci být na obtíž,“ šeptla Jana mezi vzlyky. „Vím, že vás to ničí.“

Sedla jsem si k ní a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že nejsme nepřátelé. „Není to tvoje vina,“ řekla jsem upřímně. „Jen… je to těžké pro všechny.“

Začaly jsme spolu víc mluvit – o škole, o životě v Praze, o tom, jaké to je být cizincem ve vlastním domě i ve vlastním městě.

Ale napětí mezi mnou a Tomášem neustupovalo. Měli jsme méně času pro sebe, méně láskyplných chvil. Jednou večer jsem mu řekla: „Mám pocit, že už nejsme partneři, ale spolubydlící.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Možná jsme oba zapomněli, proč jsme spolu.“

To mě zasáhlo víc než všechny hádky dohromady.

Pět let je dlouhá doba. Některé dny byly lepší – smály jsme se s Janou nad jejím prvním úspěchem u státnic; jiné dny byly horší – když jsme s Tomášem seděli mlčky u stolu a každý myslel na něco jiného.

Když Jana po pěti letech odcházela s diplomem v ruce a slzami v očích, objala mě pevněji než kdy dřív.

Zůstali jsme s Tomášem sami v tichém bytě.

Dnes často přemýšlím: Stálo to všechno za to? Zachránili jsme rodinu – ale neztratili jsme přitom sami sebe?

Co byste udělali vy? Dali byste přednost rodině nebo vlastnímu štěstí?