Pět měsíců pod jednou střechou: Když se tchán nastěhuje do našeho bytu

„Proč jsi mi to neřekl dřív, Tomáši?“ vyhrkla jsem, když jsem poprvé spatřila svého tchána s kufrem ve dveřích našeho dvoupokojového bytu na pražském sídlišti. V očích měl únavu a v ruce igelitku s léky. Tomáš, můj manžel, jen provinile sklopil zrak. „Neměl kam jít, Hanko. Máma ho vyhodila a on… nemohl zůstat na ulici.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hroutí svět. Už tak jsme žili na hromádce v malém bytě, kde jsme si sotva našli kousek soukromí. Teď nás bude o jednoho víc. Tchán, pan Jaroslav, byl vždycky tichý, uzavřený muž. Po smrti babičky se stáhl do sebe ještě víc. Ale nikdy mě nenapadlo, že bude bydlet s námi.

První noc byla zvláštní. Jaroslav seděl v kuchyni dlouho do noci, upíjel čaj a koukal do prázdna. Já nemohla usnout. Tomáš mě objal a šeptal: „To zvládneme.“ Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché.

Začalo to nenápadně. Ráno jsem přišla do kuchyně a našla tam Jaroslava, jak si vaří kávu v mém oblíbeném hrnku. „Dáte si taky?“ zeptal se tiše. „Ne, děkuju,“ odpověděla jsem stroze a snažila se potlačit podráždění. Každý den přibývalo drobných neshod – někdo nechal otevřenou lednici, někdo zapomněl zhasnout světlo na chodbě. Ale nejhorší bylo ticho. Ticho, které viselo ve vzduchu pokaždé, když jsme se všichni tři potkali v obýváku.

Jednou večer jsem zaslechla Jaroslava, jak telefonuje s kamarádem: „Nevím, jak dlouho to tady vydržím. Hanka mě nemá ráda.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a cítila výčitky svědomí i vztek zároveň. Proč mám být já ta špatná? Vždyť tohle je můj domov!

S Tomášem jsme se začali hádat častěji než dřív. „Myslíš jen na sebe,“ vyčetl mi jednou po hádce v koupelně. „A ty myslíš jen na něj!“ vmetla jsem mu do tváře. Byli jsme unavení, podráždění a oba jsme věděli, že tohle není život, jaký jsme si představovali.

Jednoho dne přišla další rána – Tomáš přišel o práci. Seděli jsme u stolu a mlčky jedli polévku z pytlíku. Jaroslav se pokusil prolomit ticho: „Můžu vám nějak pomoct?“ Tomáš jen zavrtěl hlavou a já měla chuť křičet. Místo toho jsem vstala a odešla na balkon. Tam jsem brečela tak tiše, aby mě nikdo neslyšel.

Začala jsem chodit domů později z práce, jen abych nemusela být doma. Kamarádky mi říkaly: „Musíš si s Tomášem promluvit.“ Ale jak? Když jsme spolu byli sami, bylo mezi námi napětí jako před bouřkou.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Jaroslava sedět u stolu s otevřenou lahví rumu. „Promiňte,“ řekl tiše, „já už to asi nezvládám.“ V tu chvíli mi ho bylo líto. Sedla jsem si naproti němu a poprvé za celou dobu jsme si povídali – o jeho mládí, o tom, jaké to bylo vyrůstat v Ostravě za socialismu, o jeho strachu ze samoty.

Ten večer byl zlomový. Uvědomila jsem si, že nejsme jediní, kdo trpí. I Jaroslav je ztracený ve světě, který mu už nerozumí.

Začali jsme spolu víc mluvit – já s Jaroslavem i s Tomášem. Ale napětí nezmizelo úplně. Byt byl pořád malý, soukromí žádné a finance na nule. Jednou v noci jsem zaslechla Tomáše plakat v koupelně. Šla jsem za ním a objala ho: „To zvládneme… nějak.“

Po pěti měsících našel Jaroslav místo v domově pro seniory v Modřanech. Když odcházel, objal mě poprvé v životě: „Děkuju ti za všechno.“ V tu chvíli mi bylo do breku.

Teď sedím u stolu v našem malém bytě a přemýšlím: Co nás to všechno mělo naučit? Je možné najít klid v rodině, kde každý bojuje se svými démony? A co bych udělala jinak, kdybych mohla začít znovu?